Pro jednu generaci představují děsivou noční můru plnou nuceného polykání rozvařené rýže a tuhého masa. Pro jinou skupinu lidí jde o symbol poctivého vaření z lokálních surovin bez chemických náhražek. Školní jídelny za socialismu formovaly chuťové buňky milionů Čechoslováků. Pamětníci se dodnes přou o to, zda šlo o kulinářské peklo, nebo naopak o nedoceněný systém dostupných teplých obědů.
Atmosféra umakartu a přísný dozor
Každodenní rituál začínal u vchodu do rozlehlé místnosti, kterou prostupoval specifický odér vařeného jídla a mokrých hadrů. Žáci fasovali hliníkové příbory s podivně ohnutými zuby a poslušně se řadili k okénku. Plastové tácy klouzaly po stolech s typickým barevným povrchem. Kuchařky v bílých pláštích s čepci na hlavách představovaly absolutní vládkyně nad porcemi.
Důležitou roli hrály také učitelky držící nekompromisní hlídku. Jejich úkolem bylo kontrolovat prázdné talíře a bránit vyhazování zbytků. Mnoho dětí proto vyvinulo sofistikované metody ukrývání masa pod nedojedené knedlíky. Občas se ovšem našla pedagožka s pochopením, která přimhouřila oko a nechala je to odnést.
Postrach jménem UHO a plíčky
Absolutním králem tehdejšího menu byla univerzální hnědá omáčka, lidově zvaná UHO. Tato tekutina doprovázela plátky vysušeného masa a plavala v ní rozvařená rýže. Kuchařky ji připravovaly ve velkém množství a její chuť se měnila spíše výjimečně. Mnoha strávníkům se žaludek obracel už při pouhém pohledu na blížící se mléčnou nebo drožďovou polévku.
Samostatnou a vysoce obávanou disciplínu tvořily vnitřnosti všeho druhu. Játra s omáčkou, plíčky na smetaně nebo ledvinky patřily k obědům, nad kterými žáci trávili dlouhé desítky minut. Nucené dojídání občas končilo katastrofou a slzami nad studeným talířem. Tuhé šlachy se nedaly rozžvýkat a děti je potají plivaly do kapesníků.
Přesto se našli jedinci, kterým vyhovovaly i tyto kontroverzní pokrmy. Některé specifické recepty měly své velmi oddané fanoušky. „Já jsem mlékovou polévku milovala, spolužáci na mě sice koukali divně, ale mně chutnala,“ uvedla pamětnice Karla. Vnímání chuti bylo pochopitelně naprosto subjektivní záležitostí.
Sladké tečky a limity kuchařek
Radost do očí školáků naopak přinášela sladká jídla v čele s buchtičkami se šodó nebo žemlovkou. Rýžový nákyp se švestkami a pudink se šťávou představovaly pro mnohé vytouženou odměnu po náročném vyučování. Personál kuchyně čelil obrovským výzvám, jelikož musel dodržovat přísné finanční hranice a normy ministerstva školství. „Velký problém po celou dobu byl finanční limit, který byl vždy velmi nízký a velmi omezoval rozlet fantazie kuchařek školních jídelen,“ uvedl historik Martin Franc pro stanici ČT24.
Nostalgie po poctivých surovinách
Dnešní pohled na tehdejší stravování se pohybuje v extrémech a vyvolává vášnivé internetové diskuze. Část společnosti vidí minulost prizmatem kvalitních potravin a absence moderních chemických náhražek. Lidé oceňují fakt, že v oné době dostalo každé dítě spolehlivě teplé jídlo za drobný peníz. „Vždy bylo jídlo dobré a to, co jsem tam nesnědla tenkrát, nejím dodnes a školní jídelna za to opravdu nemůže,“ zamýšlí se nad dobovými poměry pamětnice Iveta.
