Psal se 30. červen 1908. Nad neprostupnou sibiřskou tajgou se v 7:17 ráno roztrhlo nebe a následná exploze srovnala se zemí osmdesát milionů stromů. Dlouho jsme si mysleli, že šlo o unikátní rozmar vesmíru. Omyl. Vědci v prosinci 2025 zveřejnili znepokojivou studii, podle níž jsou takzvané „dotykové exploze“ mnohem běžnější. A co víc, letošní rok nám jasně ukázal, že podobná hrozba není jen teorií z učebnic.
Košile v plamenech a rozpolcené nebe
Když se farmář S. B. Semenov onoho rána posadil na verandu svého domu v osadě Vanavara, očekával jen další horký den v tajze. Místo toho se stal svědkem události, která se vymykala lidskému chápání. Nacházel se sice pětašedesát kilometrů od epicentra, přesto ho následky výbuchu málem stály život. Jeho výpověď, zaznamenaná v dobových archivech, dodnes slouží jako nejpřesnější popis toho, co se v oněch vteřinách odehrálo.
„Seděl jsem na verandě domu v obchodní stanici Vanavara a díval se na sever. V tom okamžiku se nebe na severu rozpoltilo vedví a vysoko nad lesem se objevil oheň, který pokryl celou severní část oblohy,“ popsal Semenov moment, kdy objekt vstoupil do atmosféry. Následovala tepelná vlna takové intenzity, že i na tak velkou dálku působila fyzickou bolest.
Semenov dále vypověděl: „V ten moment jsem ucítil takové horko, že jsem to nemohl vydržet, jako by na mně hořela košile. Chtěl jsem si ji strhnout a odhodit ji, ale pak nebe potemnělo a ozvala se silná rána,“ uvedl pro záznamy expedice. Tlaková vlna ho následně smetla z verandy na zem a vyrazila okna v celém domě. Podobné svědectví podali i kočovní Evenkové. Ti hovořili o hřmění a o tom, že „nebe spadlo na zem“. Jejich stáda sobů se v jediném okamžiku proměnila v popel.
Hledání kráteru v zóně smrti
Vědecký svět o katastrofě dlouho mlčel. První světová válka a bolševická revoluce odsunuly zkoumání Sibiře na druhou kolej. Až v roce 1927 se na místo vypravil ruský mineralog Leonid Kulik. Byl přesvědčený, že najde obrovský kráter a tuny vzácného meteoricitého železa, které by zaplatily náklady na expedici. Realita uprostřed tajgy mu však vyrazila dech.
Kulik nenašel žádnou díru v zemi. Místo toho stál uprostřed „motýlího“ útvaru. Stromy v okruhu desítek kilometrů ležely povalené směrem od centra výbuchu, jako by je někdo úhledně sčesal. Přímo v epicentru však stály ohořelé kmeny vzpřímeně, zbavené větví i kůry, připomínající telegrafní sloupy. „Celá tajga je zničená, spálená, stromy leží v řadách,“ zapsal si Kulik do deníku. Absence kráteru zmátla vědce na celá desetiletí a dala vzniknout divokým teoriím, včetně té o srážce Země s miniaturní černou dírou, kterou fyzikové vyvrátili až mnohem později.
Dnes je nejpravděpodobnějším vysvětlením takzvaný „airburst“. Kamenný asteroid o velikosti padesáti až osmdesáti metrů nevydržel průlet atmosférou a explodoval ve výšce několika kilometrů nad zemí. Energie, která se uvolnila, odpovídala zhruba patnácti megatunám TNT, což je tisícinásobek bomby svržené na Hirošimu. Tlaková vlna udeřila do země jako obří kladivo, zatímco samotné těleso se vypařilo v oblaku prachu.
Průlom z prosince 2025: Neviditelné jizvy
Až dosud byla Tunguska považována za záhadnou anomálii. To se však mění. 19. prosince 2025 publikoval tým z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře přelomovou studii, která přepisuje naše chápání vesmírných hrozeb. Vědci vedení profesorem Jamesem Kennettem potvrdili existenci takzvaných „touchdown airbursts“, tedy explozí, které se odehrají těsně nad povrchem.
„Tyto události jsou mnohem častější a mají větší ničivý potenciál než klasické dopady asteroidů, které tvoří krátery,“ uvedl Kennett pro ScienceDaily. Jeho tým našel v sedimentech mikroskopické důkazy, které byly dříve přehlíženy, šokový křemen s prasklinami vyplněnými roztaveným sklem. Tyto „neviditelné jizvy“ dokazují, že k podobným explozím docházelo v historii opakovaně, jen jsme je neuměli najít, protože po sobě nezanechaly díru v zemi.
Varování 2024 YR4
Že nejde jen o akademickou debatu, nám letos připomněl asteroid s označením 2024 YR4. Když byl na přelomu let 2024 a 2025 objeven, astronomové zpozorněli. Prvotní data z února ukazovala až dvouprocentní pravděpodobnost srážky se Zemí v roce 2032, což v komunitě planetární obrany vyvolalo nebývalý rozruch.
„Energie případné exploze by byla srovnatelná s tunguskou událostí,“ varoval tehdy Brian Koberlein z Universe Today. Ačkoliv následná měření z teleskopu Subaru riziko srážky v průběhu roku snížila a prakticky vyloučila, šlo o budíček, který lidstvo potřebovalo. Ukázalo se, jak zranitelní jsme vůči objektům, které se objeví na poslední chvíli.
