Uprostřed Bengálského zálivu leží místo, kam téměř nevkročila lidská noha. Ostrov Severní Sentinel je domovem kmene, který tisíce let odmítá kontakt s civilizací a důsledně si chrání svůj svět. Indická vláda jeho území uzavřela, a vstup je přísně zakázán.
Ostrov, kde se čas zastavil
Severní Sentinel leží v Indickém oceánu a patří k andamanskému souostroví. Je to maličký kus země o velikosti šedesáti kilometrů čtverečních, celý zarostlý džunglí a chráněný korálovými útesy. Vypadá jako ráj, kde přestal plynout čas. Uprostřed té zelené divočiny žije kmen Sentinelců, lidé, kteří se už tisíce let obejdou bez zbytku světa a nechtějí na tom nic měnit.
Podle vědců jsou Sentinelci přímými potomky prvních lidí, kteří kdysi dávno odešli z Afriky. Od té doby žijí sami, bez kontaktu s kýmkoli zvenčí. Nepotřebují písmo ani moderní vymoženosti, jejich svět zůstal stejný po tisíce let. Indická vláda proto ostrov obklopila ochranným pásem širokým pět kilometrů a vstup tam přísně zakázala. Ten zákaz má dvojí smysl, chránit samotný kmen i každého, kdo by se k nim chtěl přiblížit.
Kmen reaguje na každého vetřelce agresivně. Podle indických úřadů útočí luky a šípy i na vrtulníky, které ostrov kontrolují z výšky.
Krutá historie kontaktů
Záznamy o prvních setkáních s kmenem pocházejí z 18. století. Britský důstojník Maurice Vidal Portman tehdy zajal šest domorodců a odvezl je do Indie. Dva dospělí zemřeli během několika dní, pravděpodobně na běžné nemoci, vůči nimž neměli imunitu. Čtyři děti vrátil s dary zpět na ostrov. Od té doby Sentinelci dávají jasně najevo, že o cizince nestojí.
Tragický konec měl i pokus amerického misionáře Johna Allena Chaua, který se v roce 2018 nelegálně pokusil přistát na pláži, aby šířil křesťanství. Sentinelci ho zabili šípy a jeho tělo se nikdy nepodařilo vyzvednout. „Tento muž riskoval, pravděpodobně ignoroval varování a vstoupil na jejich ostrov. Měl se vrátit poté, co na něj začali gestikulovat,“ řekl indický antropolog Triloknath Pandit pro deník The Economic Times.
Výjimečné okamžiky porozumění
Navzdory izolaci se několikrát podařilo navázat krátký, neútočný kontakt. Antropoložka Madhumala Chattopadhyayová z Anthropological Survey of India přivezla v roce 1991 Sentinelcům kokosové ořechy. „Začali jsme k nim po vodě posílat kokosové ořechy. K našemu překvapení někteří Sentinelci vlezli do vody, aby si je vylovili,“ uvedla pro National Geographic.
Později se členové kmene přiblížili až k člunu a přijali další dary. Vědci tehdy odhadovali, že šlo o první přátelský kontakt v novodobé historii. Ani tehdy však kmen cizince do své vesnice nepustil a později vztahy zcela přerušil.
Triloknath Pandit, který se k ostrovu dostal už v 60. letech, přidal podobnou zkušenost. „Sentinelci nejsou nepřátelští. My jsme ti, kdo se snaží vstoupit na jejich území,“ uvedl pro stanici BBC.
Podle českého etnologa Mnislava Zeleného není agrese kmene nepochopitelná. „Kmeny mají svoje zákony, které musíme respektovat. Když vstoupím někam, kam nemám, musím počítat s tím, že mě zabijí,“ řekl pro Aktuálně.cz.
Izolace jako ochrana i hrozba
Sentinelci zřejmě čítají jen několik desítek až stovek osob. Živí se lovem, rybolovem a sběrem plodů. Jejich svět je uzavřený, soběstačný a jakýkoliv kontakt s vnějším prostředím by pro ně mohl být smrtelný. I běžné viry, proti nimž má zbytek světa imunitu, by mohly způsobit zánik kmene.
Indie proto přistoupila k přísné ochraně. Ostrov i okolní vody jsou nepřístupné a jakýkoliv pokus o přiblížení je trestný. Etici i antropologové se shodují, že největším projevem úcty k Sentinelcům je nechat je žít po svém.
V roce 2004 po ničivém tsunami se objevily obavy, že kmen zanikl. Vojenský vrtulník však z výšky zaznamenal muže, který na něj střílel šípy, tedy jasný důkaz, že kmen přežili. Tím potvrdili, že dokážou číst přírodní znamení a přežít i katastrofu, která smetla část moderní civilizace.
Tankový prapor: Flirt na place, hádky mezi herci a intimní scéna, kterou sousedi sledovali z oken
Zdroje: autorský text, National Geographic, Aktuálně, The Guardian
