Díváte se na noční oblohu a berete ten zářící kotouč jako samozřejmost. Měsíc řídí příliv, inspiruje básníky a slouží jako přestupní stanice pro mise Artemis, které nás mají vrátit do hry o vesmír. Jenže jeho existence je výsledkem jedné z největších náhod v historii sluneční soustavy. Kdyby k ní nedošlo, nečetli byste tento text. Země by totiž byla neobyvatelnou, zběsile se točící centrífugou.
Srážka, která vše definovala
Vědci tomu říkají „hypotéza velkého impaktu“, ale ve skutečnosti to byla apokalypsa, která stvořila ráj. Před zhruba 4,5 miliardami let, kdy byla Země ještě žhavým „dítětem“ starým sotva 50 milionů let, do nás narazilo těleso o velikosti Marsu zvané Theia. Byla to drtivá srážka, která vyvrhla do vesmíru miliardy tun roztavené horniny.
Většina trosek se buď vrátila na Zemi, nebo odletěla do prázdna, část se však díky gravitaci zformovala do našeho souputníka. Tato násilná historie je cestou k naší současné stabilitě. Měsíc je totiž něco jako gravitační kotva, která drží Zemi na uzdě. Bez této srážky by evoluce neměla šanci, nebo by se vydala směrem, který si jen těžko dokážeme představit.
Točící se káča a hurikány
První věc, které byste si na Zemi bez Měsíce všimli, by byla rychlost. Měsíc funguje jako brzda. Svou gravitací a slapovými silami (přílivem a odlivem) neustále zpomaluje rotaci naší planety. Před miliardami let trval pozemský den pouhých 10 hodin. Bez Měsíce by se toto tempo nikdy nezklidnilo na našich 24 hodin.
Představte si den, který trvá jen šest až deset hodin. Slunce by vycházelo a zapadalo v šíleném tempu. Takto rychlá rotace by měla devastující dopad na atmosféru. Větry by na povrchu dosahovaly rychlostí, vedle kterých by dnešní hurikány páté kategorie vypadaly jako jarní vánek. Pro jakýkoli vyšší život na souši by to znamenalo nutnost vyvinout se do nízkých, podsaditých forem, které by neodnesl vítr, nebo zůstat navždy pod hladinou oceánu.
Klimatická ruleta
Mnohem děsivější scénář se však týká sklonu zemské osy. Dnes se Země naklání pod úhlem 23,4 stupně, což nám zajišťuje pravidelné střídání ročních období. Měsíc tento sklon stabilizuje. Bez něj by se Země chovala jako neukotvená loď na rozbouřeném moři.
Teoretický fyzik Stephon Alexander z Brown University to pro New Hampshire Public Radio popsal naprosto jasně: „Bez Měsíce by byl sklon Země destabilizovaný, a proto by to pravděpodobně naprosto rozvrátilo roční období.“
Osa by mohla kolísat mezi 0 a 90 stupni. Co to znamená v praxi? Pokud by se Země narovnala, zmizela by roční období úplně. Pokud by se naopak položila na bok (jako Uran), jeden pól by byl vystaven spalujícímu slunci po dobu několika měsíců či let, zatímco druhý by zamrzl v temnotě. Přizpůsobit se takovým extrémům by pro složité organismy bylo téměř nemožné.
Temné noci a jiní dravci
Měsíc je 2000krát jasnější než Venuše, náš další nejjasnější objekt na noční obloze. Jeho absence by uvrhla noc do téměř dokonalé temnoty, což by zásadně přepsalo pravidla lovu. Evoluce predátorů by se musela vydat jinou cestou. Dnes totiž někteří dravci využívají měsíční svit, v absolutní tmě by pak dominovaly jiné smysly než zrak.
Stephon Alexander upozornil na další aspekt: „Pokud nemáte v noci světlo, predátoři budou mít těžší kořist zpozorovat.“ To by sice mohlo znít jako výhoda pro kořist, ale celý ekosystém je na této rovnováze postaven.
A pak jsou tu moře. Bez Měsíce by sice příliv a odliv nezmizely úplně (Slunce má také svůj vliv), ale jejich síla by klesla na třetinu. Právě slapové zóny, kde se střídá voda a sucho, byly pravděpodobně motorem, který kdysi dávno vyhnal život z oceánů na souš. Bez silného přílivu by tento evoluční krok mohl trvat o miliardy let déle, nebo by k němu nemuselo dojít vůbec.
Konec vesmírných ambicí
Je tu ještě jeden, ryze lidský rozměr. Měsíc byl naším prvním cílem. Byl to důkaz, že je možné opustit rodnou planetu. Závod o Měsíc nastartoval technologický pokrok, ze kterého těžíme dodnes. Bez tohoto blízkého a relativně snadno dosažitelného souseda by naše vesmírné ambice pravděpodobně zůstaly jen na papíře.
Cesta na Mars je o řády složitější než skok na Měsíc. Bez „tréninkového hřiště“ vzdáleného pouhé tři dny letu bychom se dnes pravděpodobně stále dívali do hvězd jen dalekohledy a přemýšleli, jestli tam venku nejsme sami.
