Žádný jiný milenecký pár se do lidských dějin nezapsal tak, jako jako Romeo a Julie. Jenže ta zásadní otázka, zda tito nešťastní milenci opravdu žili, dráždí historiky i romantiky už staletí. Co z jejich legendy je pravda a co pouhá literární iluze?
Příběh, který byl starý dávno před Shakespearem
Většina lidí má jasno, že autorem Romea a Julie je anglický spisovatel William Shakespeare. Jenže jejich příběh tu byl dávno před ním. Už římský básník Publius Ovidius Naso popsal v díle Proměny tragickou lásku Pyrama a Thisbé, které rozdělila nenávist jejich rodin. Stejný motiv, který později uchvátil celý svět.
O pár století později přišel Xenofón z Efesu s románem o Anthei a Habrokomovi. I tam šlo o milence, které rozdělil svět kolem nich. A nakonec se do motivu pustili i Italové. Dante Alighieri ve Božské komedii přímo zmiňuje jména dvou znepřátelených rodů Montecchi a Cappelletti. To už zní hodně povědomě.
Skutečný základ? Spíš iluze než realita
Existoval tedy skutečný Romeo a Julie? Historikové se shodují, že rodiny Kapuletových ani Monteků ve Veroně nežily. V kronikách se sice objevuje kupecký rod Montague, ale ten žil ve 12. století a soupeřil s rodinou Sambonifaciů. Se Shakespearovým příběhem to má společné asi tolik, co dnešní Verona s původním textem, jen jména.
Původní inspirací mohl být spíš příběh Mariotta a Gianozzy ze Sieny, který kolem roku 1470 sepsal Masuccio Salernitano. Da Porto pak příběh přenesl do Verony, kde mu dodal konkrétní podobu a tragický nádech. Shakespeare tak nevymyslel nic nového, jen geniálně zpracoval starou italskou legendu.
A když v roce 2013 rumunští archeologové objevili hrob dvou milenců držících se za ruce, bylo jasno, média to označila za „skutečné Romea a Julii“. Archeolog Adrian Rusu tehdy řekl: „Ten muž byl ubit, dívka zemřela na zlomené srdce.“ Ale i on dodal, že je to spíš zvláštní shoda okolností než důkaz existence slavného páru.
Shakespeare a jeho italské inspirace
Podle literárního historika Milana Lukeše byl Shakespeare Itálií fascinován. Do svých her často zasazoval města jako Verona, Mantova či Padova. V 90. letech 16. století pro něj byla Itálie únikem z anglických bitevních polí, psal o ní s obdivem i nostalgií.
„Romeo a Julie je ze všech Shakespearových tragédií nejblíže tzv. italským jednotám,“ vysvětloval Lukeš v časopise Dějiny a současnost. Děj se odehrává během několika málo dní a v jediném městě, což odpovídá tehdejším požadavkům na dramata.
Zajímavé je, že Shakespeare nikdy Itálii nenavštívil. Přesto dokázal vytvořit atmosféru, která působí jako z cestopisu. Jenže místopisné chyby ho nezajímaly. Milán, Padova i Verona jsou u něj často přímořská města, i když ve skutečnosti leží od moře pořádný kus cesty.
Verona proměnila legendu v byznys
Dnešní Verona žije z romantické iluze. Turisté míří na domnělý balkon Julie Kapuletové, fotí se u bronzové sochy a píší na zdi milostné vzkazy. Jenže realita je jiná. Dům Casa di Giulietta pochází ze 13. století a dnes tolik navštěvovaný balkon byl přistavěn teprve ve 30. letech minulého století.
A co víc, Shakespeare žádný balkon ve svém textu nemá. Píše pouze, že Julie se objeví v okně. Balkonová scéna vznikla až o staletí později jako divadelní zkratka. Verona přesto chytila příležitost za pačesy a z příběhu, který je čistou fikcí, udělala značku s obraty v milionech eur ročně.
Turisty láká i „Juliina hrobka“, kamenný sarkofág v kapucínském klášteře. Britský cestovatel H. V. Morton si z ní v roce 1964 dělal legraci, když napsal, že „spíš sloužila k napájení koní“. Přesto ji denně chodí obdivovat tisíce lidí.
Pondělní Ulice: Klíčový důkaz, výhružky, nejistota a Sonina osobní msta
Zdroje: autorský text, Dějiny a současnost, Bell Shakespeare
