Tuto neděli uplynulo přesně 226 let od chvíle, kdy naposledy vydechl jeden z nejvýznamnějších mužů historie. George Washington přežil neštovice, kruté zimy ve Valley Forge i kulky britských vojáků. Co však tento nezlomný vojevůdce a státník přežít nedokázal, byla péče tehdejší lékařské elity. Historické záznamy hovoří jasně. Muži v bílých pláštích mu během dvanácti hodin vypustili z těla přes dva litry krve a doslova ho připravili o život ve snaze ho zachránit.
Osudná vyjížďka v dešti
Vše začalo nenápadně ve čtvrtek 12. prosince 1799. George Washington byl i ve svých 67 letech vitální muž, který dbal na správu svého panství Mount Vernon. Toho dne se vydal na obhlídku pozemků na koni. Počasí bylo mizerné. Sníh se mísil s deštěm a kroupami. Generál se vrátil domů promočený a se sněhem ve vlasech, ale večeřel v mokrém oblečení, protože nechtěl nechat hosty čekat.
Následující ráno se probudil s bolestí v krku. Hlas měl chraplavý, přesto vyrazil ven značit stromy ke kácení. Večer už sotva mluvil. Jeho tajemník Tobias Lear později popsal, jak se situace dramaticky zhoršila v noci ze 13. na 14. prosince. Washington se probudil mezi druhou a třetí hodinou ranní. Nemohl popadnout dech. Jeho hrdlo bylo tak oteklé, že téměř nemohl polykat.
Manželka Martha chtěla okamžitě poslat pro pomoc. Washington však nechtěl nikoho budit a čekal až do úsvitu. Když konečně dorazil správce panství Albin Rawlins, generál ho sám požádal o pouštění žilou. Byla to běžná praxe té doby. Rawlins váhal, zda pustit krev starému pánovi, ale Washington trval na svém. „Více, více,“ šeptal údajně generál, když krev tekla pomalu. To byl však teprve začátek drastického dne.
Medicína jako nástroj zkázy
K lůžku nemocného se postupně dostavili tři lékaři. Prvním byl James Craik, Washingtonův osobní lékař a blízký přítel, který s ním sloužil už ve válce. Později dorazili Gustavus Brown a Elisha Dick. Jejich diagnóza zněla „cynanche trachealis“, což bychom dnes označili nejspíše jako akutní epiglotitidu neboli zánět hrtanové příklopky.
Lékaři nasadili agresivní léčbu. Během dvanácti hodin provedli celkem čtyři venesekce (pouštění žilou). Z těla oslabeného prezidenta odčerpali neuvěřitelných 80 uncí krve. To odpovídá přibližně 2,3 až 2,5 litru, tedy zhruba 40 procentům celkového objemu krve dospělého muže. Taková ztráta by byla kritická i pro zdravého člověka, natož pro muže bojujícího s těžkou infekcí a dušením.
Kromě vypouštění krve se lékaři snažili „srovnat tělesné šťávy“ dalšími drastickými metodami. Na hrdlo mu přikládali puchýřníky ze sušených brouků (španělské mušky), aby vyvolali puchýře a „vytáhli zánět“. Nutili ho kloktat směs melasy, octa a másla. Washington se při pokusu o polknutí této směsi začal dusit a téměř zemřel. Dostal také dávky chloridu rtuťného a dávidla, aby se vyprázdnil.
Uprostřed tohoto medicínského šílenství se objevil záblesk moderního myšlení. Nejmladší z lékařů, Elisha Dick, navrhl revoluční zákrok. Doporučil provést tracheotomii, tedy chirurgické otevření průdušnice, které by Washingtonovi umožnilo dýchat pod oteklým hrdlem. Starší kolegové Craik a Brown to však striktně odmítli jako příliš riskantní experiment. Dnes víme, že právě tento zákrok by mu jako jediný mohl zachránit život. Místo toho pokračovali v tom, co ho zabíjelo.
Tichý odchod velikána
Kolem páté hodiny odpoledne Washington pochopil, že se blíží jeho konec. Požádal Marthu, aby přinesla dvě verze jeho závěti. Jednu nechal spálit, druhou uložila do skříně. Poté se obrátil na svého přítele doktora Craika. „Doktore, umírám těžce, ale nebojím se jít,“ řekl mu s klidem sobě vlastním.
Washington si zachoval jasnou mysl až do posledních okamžiků. Měl strach pouze z jedné věci, pohřbení zaživa. Proto dal svému tajemníkovi jasný pokyn. „Jsem na odchodu. Nechte mě slušně pohřbít a nedovolte, aby bylo mé tělo uloženo do hrobky dříve než tři dny po mé smrti,“ nařídil Learovi. Když se ujistil, že mu rozumí, pronesl svá poslední slova: „Tis well.“ (Je to dobré).
Mezi desátou a jedenáctou hodinou večer si sám nahmatal pulz na zápěstí. Jeho ruka po chvíli bezvládně klesla. George Washington zemřel 14. prosince 1799. Moderní medicína se shoduje, že příčinou smrti byl hypovolemický šok z masivní ztráty krve v kombinaci s udušením. Paradoxem zůstává, že muži, kteří ho měli za úkol zachránit, jeho smrt výrazně urychlili. Elisha Dick, jehož radu starší kolegové ignorovali, později nechal zastavit hodiny v ložnici v čase prezidentova skonu. Tyto hodiny tam visí dodnes.
