Přišel k doktorovi, že mu trochu trne levá noha. Běžná věc, řeknete si. Jenže když se lékaři podívali na snímky jeho hlavy, polil je studený pot. Tam, kde má mít dospělý muž mozek, byla jen černá díra plná tekutiny. Na snímku bylo vidět, že mu chybí 90% mozku. Přesto tenhle Francouz normálně funguje, chodí do práce a vychovává děti.
Psal se rok 2007, když tento případ poprvé otřásl lékařským světem. Tehdy čtyřiačtyřicetiletý státní úředník žil v sladké nevědomosti. Netušil, že pod jeho lebkou probíhá proces, který by měl být neslučitelný se životem.
Většina jeho lebeční dutiny byla vyplněna mozkomíšním mokem. Z jeho mozku zbyla jen tenká slupka na okrajích, stlačená tlakem tekutiny. Odborně se tomu říká hydrocefalus. A ne, není to vtip.
Hlava plná vody
Lékaři zjistili, že problém začal už v dětství. Jako kojenci mu zavedli stent, který měl přebytečnou tekutinu odvádět. Ve čtrnácti letech mu ho ale vyndali. Od té doby se voda v jeho hlavě hromadila. Pomalu. Nenápadně. Celých třicet let.
Tento pomalý proces byl paradoxně jeho záchranou. Kdyby se to stalo rychle, zemřel by. Takhle měl zbytek jeho mozku čas na neuvěřitelnou improvizaci. „Dodnes mě fascinuje, jak se mozek dokáže vypořádat s něčím, o čem byste si mysleli, že to není slučitelné se životem,“ přiznal bez obalu doktor Max Muenke z National Human Genome Research Institute pro agenturu Reuters.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Podle něj se stalo nemožné. Funkce chybějící tkáně prostě převzaly ty zbytky, které byly vytlačeny na okraj.
Není to Einstein, ale žije
Čekali byste, že takový člověk bude ležák. Nebo přinejmenším těžce mentálně postižený. Realita? Pán pracoval jako státní úředník. Oženil se. Zplodil dvě děti. Žádné drama.
Lékaři mu samozřejmě udělali testy IQ. Naměřili mu hodnotu 75. V pozdější citaci se uvádí číslo 84. Není to na Nobelovu cenu, to si přiznejme, je to podprůměr. Ale není to mentální retardace. Ten chlap je sociálně naprosto zdatný.
„Žil normální život. Má rodinu. Pracuje. Jeho IQ bylo v době stížnosti testováno a vyšlo na 84, což je mírně pod normálním rozsahem… Takže tato osoba není geniální, ale sociálně naprosto schopná,“ potvrdil pro CBC Axel Cleeremans, kognitivní psycholog z bruselské univerzity.
Kde se bere vědomí?
Tento případ dělá vědcům vrásky na čele. Dosavadní teorie totiž tvrdily, že vědomí sídlí v konkrétních částech mozku. Třeba v takzvaném claustru. Jenže tenhle Francouz tyhle části prakticky nemá. Nebo jsou zdevastované. Přesto ví, kdo je. Uvědomuje si sám sebe.
„Jakákoli teorie vědomí musí být schopna vysvětlit, proč taková osoba, které chybí 90 procent neuronů, stále vykazuje normální chování,“ řekl jasně Cleeremans pro web Quartz. Podle něj je to důkaz, že mozek není pevně daný hardware. Je to spíš učenlivá hmota. Vědomí není něco, s čím se narodíte v konkrétním závitu. Je to něco, co si mozek „vypěstuje“ interakcí se světem. I když z něj zbyde jen desetina.
„Vědomí je nekonceptuální teorie mozku o sobě samém, získaná zkušeností – tedy učením, interakcí se sebou samým, se světem a s ostatními lidmi,“ dodává Cleeremans.
