Princ Bajaja dnes už dá se říct klasikou. Jenže tahle něžná pohádka vznikala v dost drsných podmínkách. Herci bojovali se skutečnými zbraněmi, koně se plašili kvůli drakovi a scenárista byl pro režim tak nepohodlný, že ho musela „krýt“ kolegyně. Jaké perličky se během natáčení odehrály a co by si na place už dnes asi nikdo netroufl?
Ivan Palúch, kůň, který si lehal, a princezna Slavěna
Hlavní hrdina, pohledný princ Bajaja, sváděl v pohádce boj se zlem, v reálu ale herec Ivan Palúch bojoval hlavně se svým čtyřnohým parťákem. Režisér Antonín Kachlík vsadil na slovenské herce právě proto, že na koních uměli brilantně jezdit, jezdecké scény byly totiž mimořádně náročné.
Jenže ani zkušený jezdec Palúch neměl vyhráno. Původní kůň se při souboji s drakem bál světel a dýmu a pokaždé se splašil. Filmaři proto zkoušeli další a další zvířata, výsledek byl ale pořád stejný. Až rada „dejte ho na cirkusáka“ zabrala. Bajaja nakonec sedlal vysloužilého cirkusového koně, který byl zvyklý na rozsvícené reflektory i kouř, všechno měl, kulantně řečeno, úplně na háku.
Ani tenhle harcovník ale nebyl bez práce. Jak prozrazují dobové vzpomínky, Palúch si stěžoval, že kůň místo cvalu před kamerou najednou stál na zadních, jindy si sedl a jednou si lehl rovnou na bok. Trvalo, než se herec naučil, jak zvíře pobídnout tak, aby opravdu zrychlilo a přitom oba zůstali v sedle i v záběru.
Partnerkou filmového prince byla tehdy třiadvacetiletá Magda Vášáryová jako princezna Slavěna. Její křehká tvář a pevné nervy se režisérovi hodily, jezdit ale musela také. Později se z ní stala respektovaná politička a publicistka, hereckou minulost má spíš jako milou kapitolu života. Připomínají ji ovšem každé Vánoce právě reprízy pohádek, včetně Prince Bajaji.
Drak o velikosti paneláku a skutečné zbraně v rukou herců
Dnešním dětem možná drak z Prince Bajaji připadá trochu „gumový“, v době vzniku šlo ale o obří monstrum. Dračí krk měřil dvanáct metrů, jedna hlava tři metry, dohromady z toho byl tvor o délce přibližně třicet šest metrů. Stavěl se ve studiích, manipulace s ním byla složitá a kombinace kouře, světel a těžké techniky dodnes budí respekt.
Nebezpečné nebylo jen monstrum, ale i bojové scény. Herci šermovali skutečnými „obouručkami“, žádný lehký plast. „V Bajajovi se dělaly akrobacie, šermířské efekty s originálními zbraněmi. Ty obouručky, s kterými jsme se bili, vážily dvacet kilo,“ zavzpomínal Palúch v roce 2008 v rozhovoru pro deník SME.
K tomu je potřeba přičíst jízdu na neosedlaném hřebci v úzkých skalních průsmycích a na hradech. Ochranné prvky, které dnes hlídají každou větší produkci, tehdy rozhodně neměly tak přísná pravidla. Filmaři spolehli hlavně na šikovnost herců a kaskadérů a na to, že štěstí přeje odvážným.
Pohádka nakonec uspěla nejen u diváků, ale i v zahraničí. Získala cenu na Mezinárodním festivalu dětského filmu v Benátkách, přestože se doma do kin a na obrazovky dostávala v době, kdy každý „příliš svobodný“ tón vzbuzoval v komunistických funkcionářích nervozitu. I proto se kolem scénáře děly věci, které by dnes působily až absurdně.
Zakázaný autor, cenzura víry a šaty, které známe z Popelky
Za pohádkovým příběhem stojí slavné jméno Františka Pavlíčka. V roce 1971 byl ale na indexu zakázaných autorů, a tak musel být v titulcích oficiálně uvedená dramaturgyně Eva Košlerová, která ho „kryla“. Na stejném principu vznikl později i scénář k Třem oříškům pro Popelku.
Dramatika trápila nejen politika, ale i tehdejší cenzura víry. Ústřední dramaturg Ludvík Toman prý ke scénáři připsal pokyn: vyškrtnout pokřižování babičkou, těmto věcem se je třeba vyhnout. V pohádce, která čerpá z klasické předlohy Boženy Němcové, je to docela zásah do atmosféry, ale v normalizační realitě šlo o běžnou praxi.
Kouzlo Prince Bajaji stojí i na prostředí. Natáčelo se hlavně v Českém ráji, u zámku Hrubá Skála, na hradě Valdštejn i u rybníka Věžák, který později proslavil film Jak dostat tatínka do polepšovny. Pohádková hospoda, kde Bajaja zachrání kouzelného koně, je Kopicův statek, ten samý, který si fanoušci spojují také s pohádkou Princ a Večernice.
A pak jsou tu detaily, které baví fanoušky filmových kostýmů. Zlaté šaty s červenými rukávy, které má princezna Slavěna na sobě na plese po záchraně od draka, se o dva roky později mihnou v Třech oříšcích pro Popelku. V Popelce je nosí komparzistka a šaty jsou vidět ve chvíli, kdy Popelka nakukuje rozmraženým oknem dovnitř. Stejná chalupa, stejné kostýmy, stejná éra pohádkové klasiky.
Osud Ivana Palúcha po Bajajovi byl mnohem míň pohádkový. Komunisté mu zakázali cestovat i hrát, bývalá žena emigrovala s malou dcerou a on ji sedmnáct let vůbec neviděl. Když se setkali po revoluci, zjistil, že si kvůli jazykové bariéře skoro nerozumí.
Jestli si chcete všechny tyhle perličky připomenout přímo při sledování, Nova nasadila Prince Bajaju na Štědrý den 24. 12. v 8:50, reprízu uvidíte 27. 12. v 7:40.
Zajímavosti a perličky z natáčení dalších českých i zahraničních filmů či seriálů si můžete přečíst ZDE.
