Tupý úder kladiva do ocelové hlavičky hřebu přehluší na pár vteřin i vřavu tisícihlavého davu. Ocel proniká kůží, trhá svalová vlákna a naráží na dřevo kříže. Na filipínském ostrově Luzon se Velký pátek každoročně mění v bizarní divadlo, kde hranice mezi hlubokou zbožností a extrémním sebepoškozováním prakticky neexistuje. Místní věřící zde svou víru nestvrzují tichou modlitbou v kostelní lavici, ale vlastním fyzickým utrpením pod palbou tropického slunce.
Ruben Enaje
Tváří tohoto rituálu se v posledních dekádách stal Ruben Enaje. Tento muž, civilním povoláním malíř reklam a tesař, se pro mnohé stal symbolem vytrvalosti, která pro nezaujatého pozorovatele hraničí s šílenstvím. Enaje se poprvé nechal přibít na kříž v polovině osmdesátých let. Nevedla ho k tomu touha po slávě, ale vděčnost za přežití. Po pádu ze třetího patra na staveništi vyvázl bez vážnějších zranění a tento zázrak se rozhodl Bohu splácet vlastní krví.
Přestože s přibývajícím věkem opakovaně mluvil o odchodu do „mučednického důchodu“, pocit závazku ho na kopec v provincii Pampanga vrací znovu a znovu. Jeho motivace zůstává po celá desetiletí neměnná. Bolest, kterou prožívá, obětuje za zdraví své rodiny i za mír ve světě. „Když mi hřeby projížděly rukama a poté i nohou, modlil jsem se. Za sebe i svou rodinu. Abych byl zdravý a v pořádku. Má víra je silnější než tělo, i proto necítím větší bolest,“ popsal své pocity dle Českého rozhlasu Ruben Enaje. Do letošního roku jej na kříž přibili už šestatřicetkrát.
Bolest jako obchodní artikl
San Pedro Cutud a okolní vesnice se v době Velikonoc mění v mraveniště. Do oblasti, která leží zhruba šedesát kilometrů od Manily, proudí desetitisíce lidí. Jsou mezi nimi zbožní poutníci, ale i zvědaví turisté s teleobjektivy, pro které je bizarní podívaná exotickou atrakcí. Místní ekonomika z tohoto zájmu těží. Vedle krvácejících kajícníků, kteří si bičují záda bambusovými důtkami, kličkují prodejci chlazených nápojů, zmrzliny a suvenýrů.
Atmosféra připomíná spíše hlučný jarmark než pietní akt. Všudypřítomný prach se mísí s pachem potu a krve, teplota ve stínu často atakuje čtyřicet stupňů Celsia. Právě v tomto pekle se odehrává rituál, který mnozí účastníci vnímají čistě transakčně. Něco za něco. Já nabídnu Bohu své utrpení, on mi uzdraví matku nebo zajistí obživu. Alex Laranang, který se nechal ukřižovat opakovaně, popsal fyzickou stránku věci s až mrazivým klidem. „Je to jako píchnutí jehlou do ruky. Po dvou dnech jsem schopný znovu pracovat,“ cituje Larananga ČT24.
Vzdor proti Vatikánu
Katolická církev se na toto divadlo dívá s nelibostí. Filipíny jsou sice silně katolickou zemí, kde se k víře hlásí drtivá většina obyvatel, ale tento konkrétní zvyk biskupové dlouhodobě kritizují. Považují ho za dezinterpretaci křesťanského učení a zbytečné hazardování se zdravím. Oficiální stanovisko církve říká, že Kristova oběť byla jedinečná a není třeba ji napodobovat mrzačením vlastního těla. Kněží opakovaně vyzývají věřící, aby svá pokání projevovali zpovědí a modlitbou, nikoliv hřeby a bičem.
Tradice zakořeněná v lidové zbožnosti je však silnější než zákazy z kazatelen. Pro mnohé Filipínce je fyzický prožitek bolesti jedinou cestou, jak se skutečně přiblížit Bohu a odčinit hříchy. Úřady rituál tolerují a místo zákazů se soustředí na bezpečnost. Na místě jsou připraveny sanitky a lékařské týmy, které ukřižované po sejmutí z kříže okamžitě ošetřují. Hřeby jsou sice před použitím dezinfikovány v lihu, riziko infekce v otevřených ranách však zůstává vysoké.
Generační výměna
Krvavá tradice nekončí ani dnes. Ačkoliv se svět mění a modernizuje, v San Fernandu se čas zastavil. Kříže se dědí, role římských vojáků si mezi sebou rozdělují sousedé a na místa starých mučedníků nastupují noví. Motivace zůstává stejná. Prosby o uzdravení blízkých, poděkování za zázračné přežití nebo snaha vyprosit si lepší budoucnost. V davu se objevují i mladí chlapci, kteří následují příkladu svých otců a bratrů.
Matka dvou mladíků, z nichž jeden se bičoval do krve a druhý nesl těžký kříž, popsala své pocity smířeně. Její synové to dělají pro ni, protože trpí rakovinou. Právě tyto osobní příběhy drží tradici při životě. Pro západního člověka je to nepochopitelné, pro místní je to realita všedního dne. Až slunce zapadne a dav se rozejde, zůstane jen zdupaná země a zaschlé skvrny krve, které brzy smyje déšť.
