Na jaře 1989 vytvořilo hnutí Charta 77 dokument, respektive petici Několik vět, který zveřejnila 29. června. Tento krok předznamenal pád komunistického režimu. Obsahem byla žádost o propuštění politických vězňů, svoboda shromažďování, sdělovacích prostředků a nezávislých hnutí a uskupení. Do listopadu 1989 měla více jak 40 000 podpisů. Co bylo dál?
Čtveřice autorů
Petici sepsal po návratu z vězení Václav Havel spolu se Stanislavem Devátým, Alexandrem Vondrou a Jiřím Křižanem. První strany spisu obsahovaly také podpisy Petra Uhla, Jiřího Dienstbiera, Ludvíka Vaculíka a dalších osobností doby. Nechyběl Jiří Menzel, Josef Kemr nebo Jiří Suchý.
„První, kteří ji podepsali, ji také jako první četli a byli z ní zcela nadšení,“ vzpomínal pro Rozhlas na první výsledky hudební kritik Jan Rejžek. StB o ní měla informace už koncem června 1989. Na veřejnost se ale text dostal až týden poté, kdy ho odvysílala Svobodná Evropa, BBC a Hlas Ameriky.
Výzva napříč společností
„Vyzýváme vedení naší země, aby pochopilo, že nastal čas ke skutečným a důkladným systémovým změnám a že tyto změny jsou možné a budou mít úspěch jen tehdy, bude-li jim předcházet svobodná a demokratická diskuse,“ hlásil Ivan Medek, tehdejší dopisovatel Hlasu Ameriky.
Panika strany
Pro režim byla nepříjemná jména signatářů. Kromě osobností disentu, která se dala čekat, se připojovali i zcela běžný lidé včetně dělnické třídy, která se měla komunismu zastávat. Reagovali navíc chaoticky a panicky. Stranické organizace dostávaly instrukce k odsouzení dokumentu. I ony se ale začínaly bouřit, protože nevěděly, jak mají odsoudit něco, co neznají. „Co máme odsuzovat, když to neznáme? Co je na tom špatného?“
A nejednalo se o jednorázovou vlnu, počet podpisů rychle a nezadržitelně rostl. StB vyslýchala několik signatářů, které pak obvinila z pobuřování. Petice ale odpálila společenskou lavinu, kterou už nešlo zastavit. Tajemník KSČ Milouš Jakeš si tak v proslulém proslovu na Červeném Hrádku mohl spolustraníkům vlastně už jen postěžovat.
Věděl o nich každý
Oficiální média spustila propagandistickou ofenzivu. Kdo skrze petici toužil po svobodě, byl označen za teroristu a fašistu. Text se samizdatem ocital i v Lidových novinách, koloval mezi lidmi, věděli o něm všichni.
Hanka Kynychová dráždí v sedmapadesáti letech fotkami v plavkách. Nádherná bohyně, píší fanoušci
Už po odvysílání rozhlasem se v Rudém právu objevil článek „Kdo seje vítr“. Ten signatáře, a hlavně autory odsoudil pro snahu „o konfrontaci se socialistickým státním zřízením“. Hlavní terč kritiky udělaly noviny z herců a umělců, kteří ho podepsali. Noviny ale celé věci jen obrovským způsobem pomohly, protože o existenci petice se takto dověděla široká veřejnost.
Jen podnět k úvaze
Faktem je, že Několik vět nijak nevybízelo ke změně vlády. Text nezpochybňoval ani ústavně danou vedoucí roli komunistické strany. Z výše uvedeného tažení proti petici plyne také platnost toho, co řekla bradavická studentka Hermiona ve Fénixově řádu. Když se Dolores Umbridgová snažila potlačit Harryho článek o střetu s Voldemortem, Hermiona se usmívala. Pak jen řekla: „Nejlepší co, mohla udělat, aby ho zpropagovala, bylo zakázat ho.“
