Požár Národního divadla neboli „zlaté kapličky“ bylo jednou z největších kulturních katastrof naší historie. Došlo k němu 12. srpna 1881, pouhé dva měsíce po otevření tohoto stánku kultury. Oheň tehdy zničil měděnou kupoli, hlediště, oponu od Františka Ženíška i jeviště. Dodnes se traduje, že už během ohně vybírali lidé peníze na novou budovu.
Nehoda nebo úmysl?
Niterné ráně takového rozsahu se přiblížilo snad už jen poboření Karlova mostu během povodní, které Prahu zasáhly o devět let později. Obrozenci o stavbu usilovali skoro čtyři dekády, atmosféra frustrace pak oprávněně vedla k nejrůznějším verzím, zkazkám a pověstem. Oficiální verze dodnes tvrdí, že šlo o nešťastnou náhodu.
Klempíři na střeše
V pátek 12. srpna 1881 nastoupili na střechu divadla tři lidé z klempířské firmy Deckert a Homolka. Měli vyměnit hromosvod, měděná lana měl v horní části budovy nahradit pouhý drát. Úkolem trojky tak bylo přiletovat ho ke kontaktním kruhům, provléknout kandelábry v rozích střešní galerie a pak ho letováním spojit se zbytkem lana, které pokračovalo až na zem.
Složení řemeslníků bylo 22letý Karel Machal, stejně starý Václav Zinninburg a mladší Emil Jenisch. Práci obstarali hlavně Jenisch se Zinninburgem, Machal dohlížel. Během směny nestihli všechno, takže se na střechu měli vrátit v sobotu po ránu.
Zbytky uhlí
Oficiální verze později uvede, že první ohnisko vzniklo od oharků dřevěného uhlí. Letování drátu totiž probíhalo v kamínkách na dřevěné uhlí. Jeho zbytky pak zalili pěti žejdlíky vody a vysypali do okapu. Jenisch se Zinninburgem se hájili tím, že si našli místo okapu, kde se mohla držet voda, přidali ještě další a oharky tak zůstaly v „rybníčku“ vody.
Dle vyšetřovatelů ale mělo právě v tomto zbytku zůstat žhavé jádro. Verze byla později věrohodně zpochybněna, tehdy to ale policii i národu stačilo. Trochu jiná verze vyplula na světlo až po více než století.
Hydranty bez vody
Divadelní hasič provedl v podvečer obvyklou pochůzku, nezjistil žádné závady. Po něm převzal v šest službu Jan Kořínek a vydal se na vlastní patrolu. Na čtvrté galerii ucítil kouř, protože začalo hořet dřevěné bednění. To mělo dle vyšetřovatelů chytnout právě od okapu.
Sporťačka Inna Puhajková ukázala dokonalé křivky a v bikinách skotačila s přítelem ze SuperStar
Kořínek vyvolal poplach, ve stejnou chvíli ale hlásil požár i strážník z nedaleké Poštovské ulice. A tady přišel problém. V Morseově abecedě se setkaly dva krátké signály a vytvořily čáru. V hasičské centrále nevěděli, kde přesně hoří, upřesnění přišlo až po půl hodině. Zpoždění přispěl i pohřeb kolegy téhož dne.
Nové potrubí
Kořínek a další mezitím spustili hydranty v divadle, kde ale nebyl skoro žádný tlak. V těch dnech totiž docházelo k pokládání nového potrubí a klíčová Žofínská vodárna byla dočasně uzavřena. Další mizerná okolnost, která vyprázdnila rezervu na Karlově náměstí určenou právě divadlu. Všechno doplnilo lešení pro štukatéry, které stálo pod bezpečnostní oponou.
Sochařovo svědectví a test
Hasil i sochař Bohuslav Schnirch, autor legendárních bronzových Trig a další výzdoby. Ten viděl ze střechy vycházet kouř hned na dvou protilehlých místech. To vyvrací verzi s jedním ohniskem. Je velmi pravděpodobné, že míst bylo obecně více.
Žhářství
O sto let později přezkoumal příčiny tým z expertů na požární ochranu i makromolekulární chemie Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu v Letňanech. Výsledek jasně ukázal, že dřevěné uhlíky nemohly znova vzplanout, mnohem pravděpodobnější je tedy cílené založení. O komplikacích s vodou navíc vědělo více lidí, případný žhář měl tedy velkou naději na úspěch. Tomu by nahrávalo i zvýšené napětí českého a německého obyvatelstva včetně občasného násilí. To mohlo vzplanout i takto.
