Detaily z posledního dne Ivety Bartošové dlouho zůstávaly skryté jen ve vyšetřovacích spisech. Zpěvačka krátce před svým odchodem k železniční trati v Uhříněvsi uskutečnila dva telefonáty, z nichž ten úplně poslední patřil jejímu slavnému kolegovi z hudební branže. Zatímco s manželem řešila zabezpečení domu a obavy z nezvaných hostů, druhý rozhovor proběhl v naprosto odlišném duchu.
Padesát vteřin s Karlem Gottem
Jen hodinu a čtvrt předtím, než se Bartošová vydala ke kolejím, vytočila číslo svého dlouholetého přítele. Tím byl Karel Gott. Telefonát se uskutečnil 29. dubna v 10:15 dopoledne a trval přesně padesát vteřin. Gott byl pro zpěvačku celoživotním vzorem a v posledních měsících jejího života se jí snažil být oporou. Opakovaně jí nabízel pomoc s odborným léčením a řešením jejích psychických potíží, které souvisely se závislostí na alkoholu.
„Neustále mi tvrdila, že je v pořádku, že to bude dobré,“ svěřil se tehdy Karel Gott v rozhovoru pro deník Blesk. Lidsky ho celá situace velmi zasáhla, protože společně s kolegy z branže delší dobu tušil, že se může stát neštěstí. V den tragédie zvolil slavný zpěvák nejprve mlčení a na veřejnost se dostalo jen krátké prohlášení, ve kterém označil událost za velkou lidskou tragédii.
Později vyšlo najevo, že vyšetřovatelé kontaktovali právě Gotta, protože jeho číslo bylo v telefonu Bartošové tím úplně posledním. Obsah jejich krátkého rozhovoru zůstal z větší části tajemstvím, ale zpěvačka se v něm zřejmě chtěla jen naposledy spojit s někým, komu důvěřovala.
Strach za zdmi vily
Psychický stav Bartošové byl v jejích posledních dnech velmi křehký a provázela ho silná úzkost. Rok po jejím úmrtí se na veřejnost dostala nahrávka dalšího hovoru, který tentokrát směřoval k jejímu tehdejšímu manželovi Josefu Rychtářovi. Zpěvačka v něm působila vyděšeně a stěžovala si na potíže se zabezpečovacím zařízením v jejich domě. Měla pocit, že se v objektu děje něco špatného a že je v ohrožení.
„Miláčku, já myslím, že nejde alarm. Asi něco špatnýho, no. Přijeď co nejdřív, já se bojím,“ plakala do telefonu. Tyto momenty vykreslují, v jakém obrovském napětí a paranoie se tehdy nacházela. Podle některých svědectví trpěla představou, že ji někdo pronásleduje. Její okolí si tehdy lámalo hlavu nad tím, proč Bartošová nebyla v takovém stavu pod dohledem lékařů. Josef Rychtář se později hájil tím, že jeho žena měla z doktorů panickou hrůzu a odmítala jakoukoli hospitalizaci.
Konec spekulací o cizím zavinění
Smrt Ivety Bartošové, které bylo tehdy osmačtyřicet let, okamžitě vyvolala vlnu emocí i podezření. Ta směřovala především k jejímu manželovi. Josef Rychtář čelil dotazům policie i veřejnosti, zda na tragédii nenese svůj podíl viny. Vyšetřování trvalo čtyři měsíce a nakonec přineslo definitivní odpovědi, které veškeré dohady ukončily.
Závěry znaleckých zkoumání a svědecké výpovědi potvrdily, že Bartošová odešla ze svého bydliště úplně sama. Kamera ji zachytila, jak kráčí směrem k rybníku a dál k železniční trati, aniž by ji kdokoli doprovázel. Policie tehdy oficiálně potvrdila, že si na koleje lehla bez cizí pomoci přímo před projíždějící vlakovou soupravu. Tragický příběh se tak uzavřel jako dobrovolný odchod ze světa, který pro ni byl v tu chvíli až příliš složitý. Vzpomínka na její hlas a písně však v lidech zůstává i po mnoha letech.
