Bylo to loučení, jaké si málokdo dokázal představit. V sobotu 20. září zaplnila Marta Kubišová pražskou Lucernu a po dlouhých ovacích naposledy zazpívala svou Modlitbu pro Martu. Její hlas už není tak silný jako dřív, ale právě to dodalo okamžiku zvláštní křehkost. Publikum stálo, zpívalo s ní a mnozí z přítomných měli v očích slzy. A i týden poté v lidech zůstává pocit, že odchází zpěvačka, která se stala symbolem celé jedné éry.
Loučení ve stoje a s písní, která změnila dějiny
Velký sál Lucerny byl v sobotu 20. září vyprodaný. Koncert, pořádaný k 55. výročí zákazu zpívání Martě Kubišové, byl od začátku avizován jako její poslední. Atmosféra v sále gradovala, když na pódium přišla sama zpěvačka, kterou doprovodil Vojtěch Dyk. Diváci ji přivítali ovacemi vestoje.
Kubišová zazpívala skladby Ring-o-ding, Hey Jude a samozřejmě Modlitbu pro Martu. Publikum zpívalo s ní, potlesk nebral konce a vyžádal si i přídavek. „Už jsem si odžila své a necítím potřebu se na pódia vracet. Teď je čas žít obyčejný život, dopřát si klid a nechat hudební prostor mladším,“ řekla zpěvačka v rozhovoru pro Novinky.
Když zazněla Modlitba pro Martu, hymna listopadu 1989, v sále panovala až posvátná atmosféra. Na závěr jí květiny předali kardiolog Petr Neužil a hokejista Jaromír Jágr.
Padesát pět let od zákazu zpívat
V roce 1970 komunistický režim zakázal Martě Kubišové vystupovat. Dodnes neví přesný důvod, jen se na veřejnost dostala smyšlená historka o lechtivých fotografiích. Skutečným důvodem bylo ale spíše její vystoupení proti okupaci a slavná Modlitba pro Martu, která se stala symbolem odporu.
„Skončila jsem v pětasedmdesáti letech a nelituji toho. Přijde mi, že tehdy přišel ten správný čas říct si dost,“ uvedla Kubišová pro Seznam Zprávy. Dodala, že nikdy nepomýšlela na návrat do nahrávacího studia: „Myslím, že vše podstatné jsem už nazpívala, dnes se spíše snažím konečně si užívat obyčejného života.“
Do Lucerny se Marta Kubišová vracela opakovaně. Každý její návrat měl jinou atmosféru a jiný význam. V roce 1990 si tu dodatečně převzala Zlatého slavíka za rok 1970, o který ji kdysi připravil režim. O mnoho let později, v roce 2019, stála na stejném pódiu znovu, tentokrát při připomínce třicátého výročí sametové revoluce. Publikum ji tehdy oslavovalo jako ženu, která se stala hlasem svobody.
Večer plný poct i současných přesahů
Před samotným vystoupením Kubišové zazněly její písně v podání mladších interpretů. Berenika Kohoutová zahájila večer písní Má duše není na prodej, Hana Holišová přidala Dobrodružství s bohem Panem a připomněla, že „svoboda je křehká a musíme o ni pečovat“. Vojtěch Dyk rozezpíval sál skladbou Loudá se půlměsíc.
Kubišová sledovala většinu koncertu ze strany pódia, pozpěvovala si refrény a působila uvolněně. Dojetí přišlo až s jejím příchodem pod reflektory. „Pořád vyhlížím ten vysněný důchodový klid, a on pořád nepřichází,“ řekla s nadhledem.
Lucerna tak byla svědkem důstojného a emotivního loučení. Publikum si přálo slyšet ještě českou hymnu, ale zpěvačka už zůstala u posledního přídavku Hey Jude. I proto zaznívaly ze sálu hlasy, že „ať mír dál zůstává s touto krajinou“, přesně jako v její nejslavnější písni.
Záhadný výbuch v roce 1979: Incident Vela a možný jaderný test, k němuž se nikdo nepřihlásil
Zdroje: autorka, Novinky, Seznam Zprávy
