Oficiální propaganda hlásala beztřídní společnost a absolutní rovnost všech občanů. Pohled na bankovní konta nejpopulárnějších tuzemských zpěváků za socialismu ovšem vyprávěl docela jiný příběh. Hudební ikony jako Karel Gott nebo Hana Zagorová si tehdy legálně budovaly milionové majetky z astronomických prodejů vinylových desek a vyčerpávajících koncertních šňůr.
Papalášský vztek
Vysoké honoráře umělců ležely v žaludku i nejvyšším funkcionářům komunistické strany. Během léta roku 1989 se do financí populárních tváří veřejně opřel přímo generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš.
„No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno, ale ona už tři roky po sobě bere šest set tisíc každý rok. A další. Ne šest set, milion, dva miliony berou. Jandové a jiní… Každý rok,“ hřímal ve svém legendárním projevu na Červeném Hrádku. Zpěváci i hudebníci ovšem moc dobře věděli, že nejvyšší soudruh operuje s velmi reálnými čísly.
Tvrdá práce na pódiích
Mnoho dobových idolů dnes s oblibou tvrdí, že si na velký majetek tehdy nepřišli. Realita vypadala o poznání příznivěji, obnášela ovšem obrovské fyzické vypětí a neustálé cestování po republice. Vítězslav Vávra například za měsíc zvládl odehrát i třicet vystoupení, často dvě denně, kdy bavil publikum odpoledne i večer.
Při tehdejší gáži šest set korun za koncert si tak bez problémů vydělal úctyhodných osmnáct tisíc za jediný měsíc, což byl ekvivalent zhruba sedmi průměrných platů. Podobně intenzivní režim měla i Hana Zagorová. Populární zpěvačka pravidelně absolvovala bezmála třicet představení měsíčně a účtovala si naprosto stejnou částku bez ohledu na velikost sportovní haly nebo komornějšího divadla.
Vysoké odměny umělci vnímali jako zaslouženou kompenzaci za nesmírnou dřinu. „My jsme si ty peníze vyjezdili. 25 koncertů za měsíc, 250 koncertů za rok. Brali jsme 600 korun za koncert. To je jako kdyby Michael Jackson zpíval za 50 dolarů za koncert. Tím, že jsem prodával sta tisíce desek, a navíc jsem byl autorem hudby většiny skladeb, tak se to někde muselo projevit,“ vysvětlil Dalibor Janda pro web Prima Ženy.
Devizové žně
Pravé bohatství ovšem pramenilo z prodejů dlouhohrajících desek. Státní hudební vydavatelství lisovala vinyly v obrovských stotisícových nákladech a populárním interpretům z nich plynuly fantastické zisky. Běžný umělec obdržel z jednoho prodaného kusu pouhé haléře, při tehdejších masivních odbytových objemech mu však na bankovní konto nárazově přistálo i osmdesát tisíc korun najednou.
Absolutním králem výdělků se stal Karel Gott. Zpěvák mohl jako jeden z mála zcela legálně vystupovat v západním Německu a přivážet si vysoce ceněnou tvrdou měnu. Za jediný velký zahraniční koncert s orchestrem si v roce 1982 vydělal neuvěřitelných sto šedesát tisíc korun, ze kterých mu po pečlivém rozdělení zbylo čistých sto dvanáct tisíc.
Zbytek štědré odměny si rozebrali ostatní členové doprovodného tělesa a kapelník Ladislav Štaidl. „Karel měl za jeden koncert 70 procent a já dvě a půl procenta, což tehdy bylo asi 250 západoněmeckých marek, v přepočtu asi 4 000 korun, a to bylo, myslím, velmi krásné. Kapelník Láďa Štaidl to rozděloval velmi spravedlivě,“ uvedl hudebník Ondřej Soukup v pořadu ČT art PopStory.
