Vypadalo to jako obyčejná rekonstrukce venkovského domu, jakých se v turecké Anatolii dějí stovky. Farmář s kladivem v ruce chtěl v roce 1963 jen rozšířit sklep, místo toho přepsal historii. Když se mu za probouranou zdí otevřela temná propast, netušil, že právě objevil vchod do největšího podzemního bunkru starověku. Do míst, kde se po staletí tísnily tisíce lidí ve strachu o holý život.
Ztracené slepice
Místní v oblasti Kappadokie byli na jeskyně a díry ve skalách zvyklí, ale tohle bylo jiné. Traduje se, že majitele domu k radikálnímu zásahu do zdiva donutila záhada mizející drůbeže. Slepice mu pravidelně zalézaly do malé pukliny ve skále a už se nikdy nevrátily. Když se rozhodl otvor zvětšit a zjistit příčinu, narazil na průchod do hlubin.
Za stěnou jeho sklepa se ukrývala spletitá síť chodeb, která pokračovala hlouběji a hlouběji. Odborníci, kteří na místo dorazili, zůstali v úžasu. Farmář nechtěně zpřístupnil Derinkuyu, osmnáctipatrový kolos vytesaný do měkkého sopečného tufu, který v dobách největší slávy pojal až dvacet tisíc uprchlíků i s dobytkem.
Geniální pevnost
Stavitelé tohoto komplexu museli být mistry logistiky i psychologie. Město sahá do hloubky 85 metrů a fungovalo jako zcela soběstačná jednotka. Vytvořili zde vše potřebné pro dlouhodobé přežití. Lidé zde měli stáje pro zvířata, lisovny oleje a vína, sklady potravin, a dokonce i kaple nebo náboženské školy.
Všechny tyto prostory zásobil čerstvým vzduchem důmyslný ventilační systém. Tvoří ho více než padesát šachet, které procházejí celým masivem až na povrch. Vzduch proudil přirozeně a dostal se i do nejnižších pater. Vodu zajišťovaly hluboké studny, které daly místu i jeho dnešní název. „Derin kuyu“ znamená v turečtině hluboká studna.
Obrana města byla prioritou číslo jedna. Pokud by se nepříteli podařilo odhalit nenápadné vchody na povrchu, čekalo ho uvnitř smrtící překvapení. Chodby jsou úzké a nízké, takže útočníci museli postupovat po jednom a v předklonu, což z nich dělalo snadné terče.
Každé patro se navíc dalo hermeticky uzavřít. Sloužily k tomu masivní kamenné dveře ve tvaru mlýnských kol, která vážila stovky kilogramů. Zevnitř je stačilo svalit do průchodu a cesta dál byla zablokovaná. Zvenčí byly tyto bariéry prakticky neprůlomné.
Chetité, nebo Frýgové?
Odborníci dodnes vedou spory o to, kdo vlastně první tunely vyhloubil. Datování kamenných staveb je v tomto případě složité. Jedna z hlavních teorií ukazuje na Frýgy v 8. století před naším letopočtem. Jiní badatelé jdou ještě hlouběji do minulosti. „Za výstavbou Derinkuyu stojí Chetité,“ je přesvědčen turecký archeolog Ulgur Gökovali, který věří, že základy vznikly už kolem roku 1400 před Kristem.
Poslední útočiště
Skutečný význam získalo podzemí v éře Byzantské říše a nástupu islámu. Pro místní řecké křesťany se stalo Derinkuyu životní pojistkou. Když se krajem hnaly arabské nájezdy nebo později mongolské hordy, celé komunity zmizely pod zemí. V bezpečí skalních dómů přečkaly dny i týdny, než nebezpečí pominulo.
Definitivní konec osídlení přišel až v roce 1923. Po řecko-turecké válce následovala drastická výměna obyvatelstva. Kappadočtí Řekové museli opustit své domovy a odejít do Řecka. S nimi odešlo i tajemství podzemního města. Noví turečtí osídlenci o rozsahu labyrintu pod svými poli neměli tušení, dokud jeden z nich o čtyřicet let později nevzal do ruky ono pověstné kladivo. Dnes je Derinkuyu památkou UNESCO.
.jpg){kind=link}