Kdyby tehdy v nemocnici poslechl doktory, možná bychom o něm dnes psali jako o bývalém judistovi, který skončil na vozíčku. Jenže Petr Jákl si vybral jinou cestu. Riskoval zdraví kvůli vysněné olympiádě, přišel o kariéru, padl až na dno, a právě proto dnes tolik rozumí filmu Neporazitelní. Novému českému dramatu o druhých šancích, para hokeji a lidech, kteří se odmítli vzdát. V kinech se film promítá od 20. listopadu a na ČSFD si drží velmi slušných 81 %.
Sen judisty, který zlomila páteř
Ještě před pár lety byl jeho život hlavně o sportu. Tatami, pot, dřina, jasný cíl. Olympiáda v Sydney. „Můj první život byl o sportu. Dělal jsem profesionálně judo a těsně před olympiádou v Sydney jsem si poranil páteř tak, že mi řekli, že musím okamžitě přestat, jinak skončím na vozíčku. Za každou cenu jsem ale chtěl na olympiádu, ale ani jsem na ni ještě nebyl nominovaný,“ vzpomíná Petr Jákl.
Rozhodnutí, které přišlo potom, pro něj mělo váhu osudového zlomu. „Bylo to pro mě nejdůležitější rozhodnutí v životě. Rozhodl jsem se nepřestat a jezdil jsem z nemocnice na závody, s minimem tréninku, bez fyzičky, a i přesto se mi povedlo se nominovat. Díky tomu jsem si uzavřel svůj první život. Na start na OH nikdy nezapomenu, protože to pro mě daleko přesáhlo hranice sportu a posunulo to mou psychiku na jiný level.“
Olympijský sen si splnil, ale tělo už dál protestovalo. Konec kariéry přišel v pouhých 27 letech. A s ním i prázdno. Judo byla identita, jistota, svět, ve kterém uměl fungovat. Najednou nic.
Bolest z judistické minulosti a dlouhé mlčení
Po skončení kariéry si sport radši držel od těla. Doslova. „Asi patnáct let jsem se ale na judo nemohl dívat ani v televizi, protože se mi hrnuly slzy do očí. I dnes se cítím v srdci jako judista, a to mi nikdo nikdy vzít nemůže,“ přiznává.
Byl to zvláštní mix emocí. Smutek z konce, vděčnost za prožitý sen, zlost, že musel tak brzy skončit. Současně ale obrovský tlak začít znova. Bez jistot, bez kariéry, bez záchranné sítě. Zároveň s ním rostla touha najít nový směr.
Tím novým světem se stal film. Z pozice sportovce, který zná šatnu, adrenalin i tlak na výkon, se přesunul za kameru a do producentské role. A právě díky téhle zkušenosti dnes tak silně vnímá příběh Neporazitelných.
Neporazitelní: para hokej a plný stadion emocí
Nepromlouvá tu jen producent, ale člověk, který si vlastní pád a znovuzrození odžil na vlastní kůži. „Film je o druhých šancích, a i proto mě ten příběh tak oslovil. I já jsem dostal svou druhou šanci, a tou je film,“ říká otevřeně.
Nepochybně ho zasáhlo i to, z čeho Neporazitelní vycházejí. Film čerpá inspiraci ze skutečných příběhů českých para hokejistů a atmosféry mistrovství světa v Ostravě. Stadion tehdy praskal ve švech, lidé stáli fronty až ven a když hrozilo, že nestihnou začátek zápasu, pořadatelé je pouštěli dovnitř zdarma. Po utkání se diváci vraceli k pokladnám a dobrovolně dopláceli vstupné, protože je výkon týmu tak silně zasáhl.
Na plátně se tahle energie odráží přes tři hlavní hrdiny a jejich rodiny. Majitel agentury Petr Fišer v podání Hynka Čermáka, trenér Robert „Bob“ Krulich, kterého hraje Ivan Trojan, i nadějný sportovec Radim Musil, jenž skončí na vozíčku po brutálním napadení, řeší svoje pády každý po svém. S humorem, vztekem, někdy s ironií, ale hlavně s touhou zvednout se a jít dál.
„Nejdůležitější je jít za svým snem. A když o něj člověk kvůli čemukoli přijde, najít si nový. V životě je nejdůležitější motivace, protože bez ní se věci dělají napůl,“ připomíná Jákl. A dodává, že na Neporazitelných oceňuje i to, jak k nim přistoupil celý tým: „Všichni na něm dělali srdcem a s velkou motivací. Toho si cením nejvíc, ať už ho filmová či divácká obec přijme nebo ne.“
Možná právě proto tohle sportovní drama o para hokeji sklízí tak pozitivní reakce a na ČSFD si drží zmíněných 81 %. A možná právě proto se fanoušci i zarputilí bojovníci se životem v tomhle filmu uvidí víc, než čekali. Nakonec, jak říká sám název, nejde o to nikdy nepadnout. Důležité je zvednout se a stát se neporazitelným.
O pohnutých osudech dalších slavných osobností si můžete přečíst ZDE.
