Školní stravování v 70. a 80. letech se řídilo přísnými státními normami a limitovaným rozpočtem, což se na talířích projevovalo střídavou kvalitou. Zatímco levné přední hovězí maso často končilo jako tuhá „flaksa“ a UHO se stala symbolem doby, sladká jídla jako buchtičky se šodó si drží popularitu dodnes. Zážitek z jídelny nezávisel ani tak na recepturách, jako spíše na umu konkrétních kuchařek a přístupu pedagogů k dojíždění.
Dnešní školáci si často vybírají z několika menu, řeší se bezlepkové diety, keto styly a na talířích nechybí čerstvá zelenina. Děti socialismu ale měly jinou školu života. Stačí zavřít oči a mnohým z nás se vybaví ten specifický odér, který se linul chodbami už od osmé ráno. Byla to vůně vyvařených utěrek, chloru a obřího hrnce s hnědou omáčkou. A ačkoliv se dnes nad tím shovívavě usmíváme, některé zážitky se nám vryly do paměti hlouběji než malá násobilka.
Mléková polévka, UHO a „flaksy“
Pokud existuje něco, co dokáže i po čtyřiceti letech zvednout žaludek, je to vzpomínka na mlékovou polévku. Často šlo jen o převařené teplé mléko, ve kterém plavaly rozvařené těstoviny, v horším případě podivné noky bez chuti a zápachu. Vrcholem zoufalství pak byl škraloup, který se na hladině vytvořil, než jste donesli talíř ke stolu.
A pak tu bylo maso. Hovězí, které se vařilo tak dlouho, až se rozpadalo, nebo naopak zůstalo v podobě gumové podrážky. Problém nebyl ani tak v kuchařkách, jako v surovinách. Do škol se často dodávalo maso z vyřazených dojnic, které bylo prostě tuhé, ať jste s ním dělali cokoliv. Výsledkem byly proslulé „flaksy“, tlusté kousky a šlachy, které děti tajně plivaly do kapesníku nebo schovávaly pod knedlíky.
Kdo měl smůlu na kuchařku bez fantazie, znal jen UHO, tedy univerzální hnědou omáčku, která vznikla zahuštěním výpeku moukou, a její chuť byla tak neutrální, že se hodila (a nehodila) ke všemu.
„To dojíš, nebo neodejdeš!“
To, co dělá ze vzpomínek na školní jídelny skutečné drama, není ani tak jídlo samotné, jako spíš atmosféra. Mnozí z nás si pamatují dozor, který stál u okénka pro vracení nádobí jako hlídací pes. Pravidlo „čistého talíře“ bylo svaté. Učitelky, které nutily děti dojídat i jídla, která jim fyzicky vadila, způsobily mnoha lidem celoživotní trauma.
Scénář byl všude podobný: poslední dítě sedí v prázdné jídelně, slzy mu kapou do studené čočky a nad ním stojí neoblomná soudružka učitelka. Někdy to končilo i nevolností přímo u stolu. Tahle „výchovná“ metoda, kdy se jídlo do dětí doslova tlačilo násilím, je dnes naštěstí minulostí, ale v 80. letech šlo o běžný standard.
Světlé chvilky a rekordman s 36 knedlíky
Abychom ale nebyli jen negativní, školní jídelna uměla být i rájem. Záleželo totiž na jediném, na lidech. Kde vládly kuchařky, které svou práci milovaly a uměly „čarovat“ i z mála, tam se děti olizovaly až za ušima. Sladká jídla byla sázkou na jistotu. Buchtičky s krémem (nebo šodó) miloval snad každý, stejně jako dukátové buchtičky nebo žemlovku, pokud nebyla připálená a nebyla v ní tuna rozinek.
Mezi pamětníky kolují i legendy o neuvěřitelných výkonech jedlíků. Tradují se historky o chlapcích v pubertě, kteří v rámci sázek dokázali spořádat k vepřovému neuvěřitelných 36 knedlíků a ještě si šli přidat. Když se podával řízek (vzácnost!) nebo dobře udělaná svíčková, tácy byly vymetené do posledního drobečku. Je tedy fér přiznat, že ne všechno byl „blaf“.
Alchymie dochucování
Gastronomie té doby byla specifická svou jednoduchostí. Chyběly bylinky, čerstvá zelenina byla v zimě sci-fi a koření se omezovalo na sůl, pepř, kmín a majoránku. Kreativita se projevovala jinde, třeba v rýžovém nákypu, kam se štědře lily kompotované švestky i se šťávou, což z pokrmu dělalo fialovou hmotu.
Dnes vidíme, že školní jídelny nás vlastně zocelily. Naučily nás vážit si dobrého jídla, improvizovat a hlavně, daly nám společné téma, u kterého se i po letech dokážeme pohádat i zasmát.
