Pavel Landovský by v těchto dnech oslavil devadesáté narozeniny. Svérázný umělec s osobitým temperamentem patřil k hlavním tvářím československého filmu šedesátých let. A dramatický filmový scénář plný zvratů, velkých rolí a pevných postojů připomíná i jeho skutečný život. Doma i v emigraci si vždy stál za svým přesvědčením.
Těžké tajemství z konce války
Dětství Landovský prožil v Havlíčkově Brodě. Na samém konci druhé světové války zažil událost s fatálními následky. Jako zvídavý devítiletý chlapec tehdy promluvil na ruského vojáka hlídajícího les z kulometného hnízda. Ten ho okamžitě pozval k sobě na stanoviště.
Z protějšího lesíku se však zčistajasna vyřítila skupina německých vojáků. Ruský střelec okamžitě zahájil palbu. „Když viděl, jak na něj vyděšeně koukám, tak řekl pojď, dal mě do rukou ten kulomet a já střílel,“ svěřil se Landovský v knižním rozhovoru citovaném deníkem Blesk.
K drsné vzpomínce ještě přidal další vysvětlení. „Bylo mně devět roků. Teprve někdy v patnácti mně došlo, že jsem tam asi několik těch lidí taky zabil,“ dodal těžce. K tomuto tématu se pak pro zbytek života odmítal vracet.
Filmové vrcholy a utajené psaní
Konec šedesátých let znamenal pro Landovského obrovský profesní úspěch. Během jednoho kalendářního roku zvládal natočit i sedm celovečerních snímků. Kvůli obrovskému vytížení musel mezi placem na různých místech republiky přelétávat letadlem. Exceloval ve snímcích jako Ostře sledované vlaky, Svatba jako řemen nebo Utrpení mladého Boháčka.
Během natáčení komedie Já, truchlivý Bůh si získal velký respekt svých hereckých kolegů. Miloš Kopecký tehdy po zakázání snímku dokonce utrousil, že Landovský byl ve filmu mnohem lepší než on sám. Málokdo tehdy tušil, že se věnuje také psaní. Jeho divadelní hru Hodinový hoteliér úspěšně režíroval Evald Schorm. Kvůli nastupující normalizaci později tvořil pod pseudonymem a podepsal se takto pod televizní seriál Jak se máte Vondrovi.
Útěk před tajnou policií
Leden roku 1977 přinesl do jeho života obrovský zlom. S Václavem Havlem a Ludvíkem Vaculíkem rozváželi v bílém voze Saab první obálky s textem Charty 77. V dejvických ulicích je znenadání začala pronásledovat auta Státní bezpečnosti. Landovský za volantem se snažil agentům ujet.
Pronásledující vozy do sebe v jednu chvíli narazily. Havlovi to poskytlo drahocenné vteřiny pro vhození zhruba čtyřiceti obálek do poštovní schránky. Policisté vzápětí odřízli bílému autu cestu a celou posádku zadrželi. Tato událost spustila sérii výslechů a tvrdé policejní šikany.
Úřady Landovského nakonec v rámci akce Asanace donutily k odjezdu do Vídně. Rakouské hlavní město se stalo jeho domovem na mnoho let. Získal tam stálé angažmá v prestižním divadle Burgtheater a strávil v něm dlouhých osmnáct sezon.
Návrat domů a velká rodina
Před kameru v rodné zemi se vrátil až po revoluci v roce 1992. Coby svérázný major Terazky s neodmyslitelnou hláškou „Čo bolo, to bolo“ v komedii Černí baroni si okamžitě získal novou generaci diváků. Své umění předvedl později i v roli Mluvky ve filmu Vratné lahve. Za tento výkon si odnesl zaslouženou nominaci na Českého lva.
Soukromí Landovského bylo vždy stejně pestré jako jeho profesní dráha. Miloval společnost a obklopoval se krásnými ženami. S Václavem Havlem se přátelil už od padesátých let a budoucí prezident mu dokonce dvakrát odsvědčil svatbu. Do manželství vstoupil celkem čtyřikrát a stal se otcem pěti dětí.
Poslední roky trávil na venkově v Kytíně. Zdraví ho trápilo, potýkal se s těžkou cukrovkou a velice špatně chodil. Redaktorovi v jednom z posledních rozhovorů na dotaz ohledně svého temperamentu odvětil, že pravá ruka mu ještě funguje a mohl by ho s ní praštit. Zůstal tak naprosto stejným rebelem s břitkým jazykem až do samého konce. Zemřel v říjnu roku 2014 ve věku sedmdesáti osmi let.
.jpg){kind=link}