Chorvatsko je stále jednou z nejpopulárnějších destinací pro dovolenou tisíců Čechů. Ročně sem zavítá více jak dvacet milionů turistů, hodně z nich na prověřená a oblíbená místa. Právě skutečnost, že sem může jet úplně každý, ho odlišuje od situace před rokem 1989. Za dob socialistické Jugoslávie ale vypadaly dovolené zcela jinak.
Jen na dva týdny
Čtrnáct dní bylo za socialismu prakticky jedinou variantou pobytu. Kratší termíny jako dnešní prodloužený víkend, v zásadě nepřicházely v úvahu. Hlavním problémem bylo obrovské úřední martyrium před jakýmkoli odjezdem. Ve výsledku se tak dalo vycestovat jen jednou za několik let, bylo to velmi nákladně a jednalo se tak o událost podobnou svatbě.
Tři různě nejisté možnosti
Minulý režim nabízel pro zahraniční rekreace jen tři možnosti, které se lišily jen mírou nespolehlivosti. Na Jadran jsem se mohli dostat v rámci podnikové dovolené ROH (Revoluční Odborové Hnutí), pomocí cestovní kanceláře a vozem po vlastní ose.
Nejvíc problémů s sebou přirozeně nesla ta třetí možnost. Podmínkou byla žádost o devizový příslib, tedy možnost směnit koruny za cizí měnu, tedy chorvatské dináry. Málokdo ho ovšem dostal oficiální cestou, jakékoli vyřizování na úřadech chtělo reálně známosti, kontakty, dárečky a protislužby. Nebo pozvání od někoho místního.
Hotely jako nedostupný sen
„Otec se v sedmdesátých letech seznámil v tehdejší Jugoslávii s majitelkou pensionu,“ vzpomínal pro iDnes Martin Chatt. „Vycestovali jsme na pozvání a devizový příslib. Platili jsme za noc 1 000 dinárů, ta inflace byla obrovská. Vybavuju si, že to bylo u nás asi osmdesát korun,“ vzpomíná na cestování jako dítě.
Šedý pas, omezení a pašování
Režim cestování omezoval pomocí tzv. šedého pasu a také limitem valut, tedy cizí měny. Šlo samozřejmě o peníze, které bylo možné vyvézt oficiálně, pašování fungovalo naprosto běžně. Rekreanti ROH dostali poukázku na kapesné, klient cestovky mohl vyměnit jen určenou sumu.
Většině lidí tento „příděl“ logicky nestačil, takže se pašovalo. Všechno, všude a v čemkoli. Západní marky, dolary, dináry. Posloužila pasta na zuby, podšívka bundy, ponožky. Hitem byl miniaturní sáček od lidového „šumáku“. Tedy prášku limonády rozpustného ve vodě. Každý cestující tak přes hranice něco „protáhl“.
Kombinace alkoholu a hub se nevyplácí: Pozor na hnojník a čím pokrm z něj zapijete
Uvolnění na obou stranách
Koncem osmdesátých let byly výjezdní doložky udělovány skoro automaticky. „Jugoslávcům to bylo úplně jedno. Kontrolovalo se namátkově nebo při udání,“ popisuje stav generální ředitel CK Vítkovice Tours Zdeněk Honek. Celníci o pašování samozřejmě věděli, ale reálně jim to nijak nevadilo. Výsledek byl stejný – měna bude utracena v jejich zemi, tak proč to hatit?
Čilý mezinárodní obchod
Krom měny se pašovaly potraviny i zajímavé věci. Přes hranice tak putovaly ručníky, zrnková káva, paštiky, cín, pilky na železo, dokonce prostěradla. Nám to dnes připadá úsměvné, Jugoslávci je však navzdory prozápadní ekonomice brali ve velkém. Místní tak vyhlíželi každý nový turnus a na plážích kupovali všechno od spacáků po nafukovací lehátka. Obchodoval celý národ.
Výletníci za to zase koupili kožené kabelky, koňak César, rakiju, víno, německé krémy, trička. „Kovové digitálky z tržiště stály dva tisíce dinárů. Dodneška je mám schované,“ směje se Martin Chatt. „Vezla jsem s sebou pět krabiček silonových punčoch a tři pytlíky pražené kávy. Na doporučení ubytovatelky jsem to rozbalila na kameni na tržnici v Makarské. Okamžitě se to prodalo,“ přitakává k situaci Eva Miškovská. Šlo tak koupit skoro všechno.
