Svého času patřil mezi nejznámější tváře televize Prima. Otto Kallus si v roce 2004 střihl roli Filipa Rubeše v seriálu Rodinná pouta a rázem jeho tvář znala celá republika. Dnes slaví 49. narozeniny a na obrazovkách už se objevuje spíš výjimečně, rozhodně ale z branže nezmizel. Stojí za tvorbou cestopisů, režíruje dokumenty a stále se hlásí ke svým moravským kořenům.
Cesta k seriálové slávě
Otto Kallus vyrostl v Uherském Hradišti a původně mířil úplně jinam než do světa herectví. Po hotelové škole v Havířově však nastoupil na Zlínskou školu umění, kde se vrhl do hudebně-dramatického oboru. Po prvním angažmá ve Slováckém divadle odjel do Prahy. Tam se zapsal na Škvoreckého akademii a chtěl se věnovat psaní. Brzy ale zvítězilo herectví a od roku 2002 se mu věnoval naplno.
Zlom přišel v roce 2004. Prima odstartovala seriál Rodinná pouta a Otto Kallus se stal Filipem Rubešem. Psychicky křehký muž, partner Marcelky v podání Zuzany Dřízhalové (†36), byl jednou z postav, které u diváků tehdy zarezonovaly. V začátcích sledovalo seriál přes 1,6 milionu lidí a tehdejší úspěch patřil k těm největším, jaké komerční televize u nás zažila.
„Seděl jsem v Hradišti v jednom baru u nás na Štěpnicích a modlil se, ať se na to nikdo nedívá. Bohužel, opak byl pravdou. Když to skončilo, začalo mi na mobil chodit neuvěřitelné množství sms zpráv,“ vzpomínal Kallus na vysílání prvního dílu pro web Slováckého divadla.
Rodinná pouta vydržela na obrazovkách do roku 2006, pak dostala nové jméno Velmi křehké vztahy. Jenže původní kouzlo postupně vyprchávalo a diváci začali ubývat. Kallus cítil, že seriálová sláva nebude trvat věčně, a tak začal hledat jiné cesty. „Rozhodně bych se ale nechtěl stát tváří televize Prima,“ říkal tehdy. Hraní mu zůstalo v krvi, ale stále víc ho lákalo objevovat svět s kamerou v ruce a vyprávět příběhy skrz dokumenty.
Cestovatel a režisér
S kamerou vyrazil do všech koutů světa. Díky pořadu Na cestě vznikly desítky dílů, při kterých se podíval na Nový Zéland, do Irska, na Shetlandy i na Maledivy. Během natáčení se vždy snažil splynout s životem místních, ať už šlo o Maory, skotské rybáře nebo vesničany na Balkáně.
„Při těchto náročných a dalekých cestách si vždy uvědomím, kam patřím, kde mám své kořeny a že se u nás vlastně zas tak špatně nežije,“ řekl v roce 2010 pro Slovácký deník. Byl tehdy po natáčení v Aucklandu, seděl na zápraží hotelu a bilancoval, co mu práce dokumentaristy přináší.
V posledních letech se ale Kallus posunul ještě dál. Začal režírovat. Je podepsaný pod sérií Národní klenoty i pod Technickými klenoty. A jeho nejnovější prací je letos uvedený dokumentární cyklus Hledání ztracených světů: Jižní Kavkaz. Šestidílná série s Romanem Zachem v roli průvodce přivedla diváky do Arménie i Gruzie. Česká televize lákala na setkání s odlišnými kulturami, pohanské zvyky i výrobu tradičního vína, a Otto Kallus tomu dal jasný režijní rukopis.
Život mimo záři reflektorů
Slávu z primáckého seriálu časem vyměnil za klidnější, ale neméně zajímavý život. V červenci 2007 si v kostele v Uherském Hradišti vzal herečku Alexandru Vronskou. K oltáři ji tehdy vedl její otec, slavný dirigent Petr Vronský. Jeho kolega Josef Kubáník později pro iDnes popsal atmosféru slovy: „Kostel byl nabitý k prasknutí. Někteří lidé si dokonce přinesli skládací židličky, aby mohli být co nejblíže k oltáři.“
Od té doby žije Kallus v Praze, i když na Moravu se stále rád vrací. „Já jsem Hradišťan. To je stav mysli,“ uvedl pro Slovácký deník. Tohle vědomí si drží i po letech.
Před kamerou se naposledy objevil v roce 2017 v epizodě seriálu Modrý kód. Dnes už má větší radost z toho, když stojí za kamerou a může tvořit podle sebe. V devětačtyřiceti letech tak působí jako tvůrce, který se našel daleko od blikajících reflektorů, ale stále s vášní pro obraz a příběh.
Kuriózní historie hradu Buchlov: V nejtemnější komnatě leží egyptská mumie stará 2 000 let
Zdroje: autorský text, Slovácké divadlo, Slovácký deník, Rozhlas, ČT
