Maďarský herec János Bán, kterého čeští diváci už navždy budou znát jako Otíka Rákosníka z kultovní komedie Vesničko má středisková, slaví 4. října sedmdesátiny. Slavná komedie mu přinesla slávu i herecká ocenění, ale také nálepku, které se dodnes úplně nezbavil. Jeho životní příběh má přitom i temné kapitoly.
Role, kterou Česko miluje
Když se v roce 1985 na plátně poprvé objevil Otík Rákosník se svým bezelstným pohledem a věčně ohryzaným rohlíkem, diváci okamžitě věděli, že tenhle film si zapamatují. Jiří Menzel měl šťastnou ruku, když Jánose Bána obsadil na základě jeho role vesnického prosťáčka v budapešťském divadle. Zdeněk Svěrák mu napsal věty, které dodnes patří k pokladům českého humoru.
Film Vesničko má středisková se brzy stal fenoménem, získal oscarovou nominaci a sbíral ceny po celém světě. Úspěch nesl i samotného Bána, který si odnesl ocenění nejlepšího herce na festivalu v Paříži. S Mariánem Labudou vytvořili dvojici, kterou si diváci okamžitě zamilovali. Bylo to spojení, které fungovalo na jevišti i mimo něj.
Bán si později vzpomněl, jak těžké pro něj byly začátky natáčení. „Mám nádherné vzpomínky na spolupráci s panem (Mariánem) Labudou, který byl vlastně také zahraničním hercem. Pan Labuda mi pořád říkal: ‚Musíme držet spolu. My jsme tady vlastně takoví zahraniční hosté‘. Při natáčení nás pan Menzel pořád jazykově korigoval,“ řekl v rozhovoru pro ČTK.
Divadlo, film a těžké chvíle
Po úspěchu Vesničky Bán dál působil hlavně na domovských prknech budapešťského Divadla Józsefa Katony, kde hraje od roku 1983 a kde si vyzkoušel i režii. Zahrál si desítky filmových rolí, mimo jiné i po boku Arnolda Schwarzeneggera v akčním snímku Rudé horko. Zážitek z Hollywoodu ale hodnotil bez velkého nadšení.
Kromě veselých vzpomínek má jeho život i temnější kapitoly. Podle Super.cz se v určité době ocitl v tak složité situaci, že skončil bez peněz a několik měsíců žil na ulici. Dočasně přišel o práci, trápily ho psychické potíže a sám přiznal, že to byla jedna z nejtěžších etap jeho života. Po návratu dokázal začít znovu a dnes se k těmto zkušenostem staví s odstupem.
Silným zásahem byla i smrt kolegy Mariána Labudy v roce 2018. „V den, kdy jsem se dozvěděl o smrti Mariána Labudy, jsem měl večer dost těžké představení. Dvacet minut jsem ani nevěděl, co na pódiu dělám, tak mě to vzalo. S Mariánem jsme byli přátelé dlouhá léta,“ řekl tehdy.
Otíkem navždy
János Bán se nikdy neuzavíral do jednoho obrazu. Přesto se Otíkem stal pro české diváky navždy. „Nevnímám to jako stigma. Jsem herec a pro mě to byla velká výzva a čest. A to nejen proto, že jsem si mohl zahrát v tomto filmu a pracovat s panem Menzelem, ale že jsem mohl poznat i jinou zemi, její kulturu,“ připomněl při návštěvě Zlín Film Festivalu.
Když v roce 2011 převzal na Art Film Festu v Trenčianských Teplicích ocenění Hercova misia, dokázal si ze sebe udělat legraci. „Neustále mne považují za mentálně retardovaného a nejsou zas tak daleko od pravdy,“ citoval ho server Plus Jeden Deň. Publikum ho tehdy odměnilo potleskem, protože Bán uměl i těžké téma obrátit do vtipu.
Dnes, v den svých sedmdesátin, je Bán stále aktivní na divadelní scéně v Budapešti. V Česku zůstává symbolem laskavého filmového hrdiny.
