Sériový vrah je někdo, kdo postupně zabíjí jednotlivé lidi, často podle nějakého vzorce a či na základě nezvladatelného vnitřního puzení. Masoví vrazi spáchají většinou jeden čin, během kterého se snaží najednou usmrtit co nejvíce lidí. Olga Hepnarová byla jednou z nich a poslední popravenou Češkou.
Neschopnost kontaktu se světem
Pocházela z rodiny zubařky a bankovního úředníka a její dětství bylo zcela normální. Postupně se však projevovaly potíže, hlavně neschopnost kontaktu s dalšími lidmi. Dle některých názorů mohlo jít o Aspergerův syndrom.
Již na základní škole měla potíže s docházkou, vrcholem pak bylo umístění na psychiatrické oddělení. Školu dokončila až v dětském ústavu v Opařanech. V Praze se následně vyučila knihařkou a pracovala v Chebu. Po návratu do Prahy ztrácela postupně kontakt s rodinou, hlavně otcem a sestrou.
V intimní oblasti se popisovala jako „se*uální mrzák“. Od 17 let věku měla kontakty jak s muži, tak i ženami, aniž by se během života vyhranila.
Nejhorší vražda poválečných dějin
Dne 9. července 1973 přišla Hepnarová do půjčovny nákladních vozidel Pražského dopravního střediska. Mladá hezká žena si chtěla půjčit nákladní auto. Protože nebylo volné, technik se s ní domluvil na další den. Přišla, cvičnou jízdu zvládla perfektně, s půjčením tak nebyl problém.
Následně odjela spáchat nejhorší masovou vraždu v poválečných dějinách státu. Pohnutkou k najetí na nástupiště byla stále sílící nenávist Hepnarové k celému světu. V souladu s tím si pak vytvořila zcela účelový názor, že je vlastně oprávněna se světu mstít všemi dostupnými prostředky. Následně také litovala jen toho, že se jí nepodařilo zabít lidí ještě víc.
Soudní proces
Tři lidé zemřeli na místě, tři téhož dne a další dva později podlehli zraněním. Ve všech případech se jednalo o seniory ve věku 60–79 let. Na otázku zděšeného příslušníka VB, jestli usnula, odvětila s ledovým klidem: „Ne, já jsem to udělala schválně.“
80 let od Pražského povstání: Mýty, které nám tu zakořenili komunisté, a otázky, na které dodnes neznáme odpověď
Následovaly výslechy, kde opakovaně potvrdila jasný úmysl zabít co nejvíc lidí a jednání zcela při smyslech. Stále přitom opakovala: „Pokud může společnost zničit jednotlivce, mohou také jednotlivci zničit společnost.“ I psycholog konstatoval, že jednala za plného vědomí.
Trest smrti
Dne 6. dubna 1974 byla městským soudem v Praze odsouzena k trestu smrti oběšením. Premiér Lubomír Štrougal odmítl žádost o milost. Její matka se sice u soudu odvolala, ale trest zůstal stejný, i když byl překvalifikován rozsudek. Hepnarová tak byla popravena 12. března 1975 ve věznici Pankrác.
Mýtus výpovědi kata
Kniha Ponorné říčky Bohumila Hrabala obsahuje údajnou výpověď kata z věznice. Hepnarová mu údajně doživotně zhnusila práci tím, že se cestou k šibenici pozvracela, pomočila i pokálela. Dle dalších historek se měla i prát.
Dobové prameny a zápisy však nic takového neukazují. Neexistuje jediný doklad o konfliktu, a i Hrabalův kat je tak pouze literární postavou. V úředním dokumentu z průběhu výkonu popravy také nefigurují jakékoli excesy odsouzené.
