Oldřich Vízner zasvětil velkou část svého života budování útočiště ve starém mlýně nedaleko Plzně. Venkovská usedlost mu po desetiletí poskytovala klidné zázemí pro rodinu a únik z pracovního kolotoče. Dnes o něj kvůli postupující Parkinsonově chorobě pečuje specializovaný personál v léčebně dlouhodobě nemocných.
Dlouhá cesta k vysněnému bydlení
Historickou stavbu pořídil společně se svou první manželkou Janou Šulcovou už v sedmdesátých letech. Pustili se do náročné přestavby a snažili se zachovat co nejvíce původních prvků. Samotná budova skrývá zajímavou historii. „Mlýn vyhořel někdy v osmnáctém století a na tom původním byl postavený tento,“ vysvětlil Vízner v rozhovoru pro deník Blesk. Vždy toužil znát přesnou podobu starého stavení. „Ten původní byl menší a mrzí mě, že nevím, jak vypadal,“ dodal.
Dominantou citlivě zrekonstruovaného prostoru je velký krb. Jeho komín začíná netradičně přímo ve vzduchu a stoupá až na střechu. V obývacím pokoji zůstala stará kamna a pocit tepla dodává interiéru také koupelna plná dřevěných prvků a kachlových kamen. Zahrada nabízí dostatek prostoru pro venkovní aktivity a její součástí je posezení vybudované pod střechou staré stodoly. Zde rodina trávila společné volné dny.
Boj s nezvanými hosty
Udržovat víkendové sídlo v dobrém stavu znamenalo neustálý boj s nepřízní osudu. Samota a odlehlá lokalita přitahovaly pozornost zlodějů. Vízner se potýkal s opakovanými vloupačkami a škodami na majetku. „Byl jsem vykraden mockrát. Počítal bych to i na stovky. To se mi neříká dobře. To bylo neskutečný, tolik věcí,“ přiznal otevřeně.
Rozhodl se pro radikální řešení. Nechával dveře odemčené. Chtěl tím zabránit dalšímu ničení oken a cenného vybavení domu. Zloději měli volný průchod do objektu a nemuseli se dovnitř dobývat násilím. Tento neobvyklý krok sice nezastavil krádeže samotných věcí, ušetřil ale rodině starosti s neustálou opravou rozbitých zámků a poničených vchodů.
Změny v rodinném životě a zdraví
Jeho soukromý život prošel mnoha proměnami. Manželství s Janou Šulcovou skončilo a on založil novou rodinu s Vendulou Křížovou. Společně vychovali tři děti a strávili bok po boku přes dvacet let. Vztah nakonec také nevydržel, bývalí partneři si ale dokázali udržet přátelské pouto. Dnes se s vážnými zdravotními komplikacemi musí Vízner spoléhat na pomoc druhých.
Parkinsonova choroba ho postupně připravila o hybnost a jistotu pohybu. Nemoc se nedávno výrazně zhoršila a vynutila si přesun do zařízení s celodenní ošetřovatelskou péčí. Vendula Křížová za ním pravidelně dochází a poskytuje mu potřebnou oporu. „Vídáme se často, pomáhám mu,“ uvedla Křížová. Svého bývalého muže obdivuje za jeho přístup k současné situaci. „On říká, že na svůj věk se má dobře,“ dodala s úsměvem.
Splynutí s přírodou v podobě modřínu
Přemýšlení o budoucnosti ho před časem přivedlo k netradičnímu plánu na místo posledního odpočinku. Inspiroval ho filmový příběh a také keltský stromový kalendář. Stejným způsobem nechal pohřbít svého dědečka. Přeje si, aby z jeho popela jednoho dne vyrostl strom. S výběrem konkrétního druhu si dal záležet a využil k tomu speciální výpočet vycházející z data početí.
„Odečetl jsem devět měsíců a nevyšlo to. A pak jsem ještě přidal týden a vyšlo to, nejdřív to byl jiný strom a to jsem si říkal, že to nejsem já,“ popsal přesný postup hledání své osudové dřeviny. Nakonec mu výpočet přisoudil strom s opadavým jehličím. „Pak vyšel modřín a to jsem si říkal, že jsem rozhodně já,“ vysvětlil své rozhodnutí. Toto přání zcela zapadá do jeho vztahu k přírodě a lásky k venkovskému způsobu života.
