Modré zóny jsou fenomén, který fascinuje vědce i cestovatele. Na několika místech světa se totiž lidé dle dat běžně dožívají stovky, aniž by utráceli za moderní medicínu nebo drahé doplňky stravy. Jedni v tom vidí recept na dlouhověkost, druzí spíš statistickou náhodu a nepřesnosti v matrikách.
Kde se vzal mýtus i mapa modrých zón
Termín modré zóny zpopularizoval Dan Buettner v legendárním článku pro National Geographic. V textu představil tři původní lokality. Sardinii, Okinawu a kalifornskou Loma Lindu. Později se přidaly Ikaria a kostarická Nicoya. A co je typické pro stoleté lidi v těchto lokalitách? Přirozený pohyb, jednoduché jídlo, smysl pro komunitu a klid.
Metodiku vymezování zón vytvořil demograf Michel Poulain se svými kolegy. Centry mapování byly sardinské okresy Barbagia a Ogliastra. Ověřovali věk v matrikách, počítali podíl stoletých a vymezovali oblasti s největší koncentrací dlouhověkých. Tohle je ta vědečtější varianta příběhu, která stojí za přečtení, pokud nechcete jen hezké fotky a romantické příklady.
Na Nicoye přitom výhoda dlouhověkosti v posledních dekádách slábne. Demografický výzkum ukazuje, že lidé narození po roce 1930 už zdaleka nevynikají. Z původního okruhu zbyl jen menší pruh kolem měst Hojancha a Sámara. Tradice, prostředí i data se zkrátka mění.
Co dělají jinak a co je jen naše představivost
Okinawa je odjakživa školou trpělivosti. Zahrádky, chůze, moai skupiny, méně kalorií a staré pravidlo hara hachi bu. Na Sardinii zase vládnou fazole, zelenina, pecorino a společná sklenka vína. V Loma Lindě hraje prim adventistický způsob života. Žádné cigarety, žádný alkohol, spíš procházka a miska fazolí než steak.
Z těchto postřehů vznikla jednoduchá pravidla. Hýbej se po malých dávkách během dne, jez převážně rostlinně, dobře spi, buduj vztahy a drž si hlavu v klidu. Buettner opakuje, že když upravíte prostředí, chování se přidá samo.
Zároveň platí i střízlivá vsuvka. Nejde totiž o seznam zázračných rad a zásad, které těm, co je budou dodržovat, garantují stovku. U Nicoye již dlouhověkost mizí, na Okinawě mladší generace tloustne a globalizace mění jídelníček i rytmus dne. Dlouhověkost není statická věc, ale pohyblivý cíl.
Když čísla matou a příběhy se rozcházejí
Australský výzkumník Saul Newman upozorňuje, že dlouhověkost se často koncentruje v regionech s chudobou, vysokou kriminalitou a nedokonalými záznamy na matrikách. Po zavedení státních rodných listů v USA se počet stoletých podle jeho analýz snížil o více než 80 procent.
A například v Itálii má právě Ogliastra jednu z nejnižších mír přežití do 55 let, přesto vykazuje vysoký podíl mimořádně starých. To zní přinejmenším jako varování, abychom byli k mapám tzv. modrých zón skeptičtější.
Do stejného rámce zapadá i řecké čištění registrů, kdy úřady rušily penze zemřelým a snažily se vymoci miliardy eur z chybně vyplacených dávek. Neříká to nic o konkrétních lidech z modrých zón, ale připomíná, jak snadno se do statistik vloudí chyba.
O modrých zónách proto dnes existují dva příběhy. Jeden romantický, který oslavuje prostý život, a druhý skeptický, který varuje před nedokonalostí čísel a záznamů. Pravda se nejspíš schovává někde mezi. V selských návycích, které dělají život lepším, a v pečlivé práci s daty, aby nás neokouzlila špatná čísla.
Zdroje: autorský text, National Geographic, Science, Reuters, Demographic research
