Anna Polívková je českým divákům známá z filmového plátna i televizních obrazovek. Její sestra Vendula Burger Budilová ale u herectví neskončila – tělem i duší propadla divadlu a jeho přirozenému jazyku. S metodou Jacquese Lecoqa se setkala přímo u zdroje v Paříži a dnes ji předává dál jako zakladatelka Budilovy divadelní školy.
Sestrou herečky, dcerou textaře, pravnučkou legendy
Vendula je stejně jako její sestra Anna dcera herečky Evelyny Steimarové. Zatímco otcem Anny je valašský král Bolek Polívka, Vendula je dcerou hudebního textaře Zdeňka Rytíře, který psal písně pro Neckáře, Janů, Spáleného nebo Tučného. V dětství se mihla ve filmech jako Kočičí princ nebo Jehla, ale do centra divadelního dění se dostala až o něco později – přes tanec a studium v Paříži.
Sama o sobě říká, že divadlo jí nebylo přímo vnucováno. Vyrůstala spíš jako „elektrikářka z gymplu“, ale po pádu železné opony si sbalila kufr a na prázdniny odjela do Francie. Tam zůstala dvanáct let.
Během studií na Mezinárodní divadelní škole Jacquese Lecoqa se potkala s Bolkem Polívkou a jeho tehdejší ženou Chantal Poullain. „Řekla jsem mu, že chci dělat divadlo jako on. Odpověděl: Tak jdi studovat k Lecoqovi,“ vzpomíná. Přijali ji i s vlastnoručně napsaným doporučením, a v Paříži začala její skutečná divadelní dráha.
Škola, kde se mluví tělem
„Je to škola praxí. Všechno je postaveno na těle a prostoru. Není čas se probouzet, rovnou improvizujete a tvoříte,“ popisuje Burger Budilová náročnou metodu, kterou musela napřed pochopit tělem, než ji přijala rozumem. Lecoq jí prý říkal: „To ti dojde třeba až za pět let.“ A měl pravdu.
Po škole hrála a tančila ve slavném souboru Philippa Gentyho, objevila svět loutek, předmětů a poetiky materiálů. Pracovala i na Novém Zélandu, kde učila na tamní dramatické škole, a spolupracovala s režiséry londýnského divadla Globe.
Nakonec se vrátila do Česka, kde pedagogicky působila na HAMU, podílela se na dramaturgii Studia Rubín a stála u zrodu dnes už ikonického festivalu Letní Letná.
Budilova divadelní škola
S odkazem svého prapradědečka, slavného herce a ředitele plzeňského divadla Vendelína Budila, založila Vendula Budilovu divadelní školu. Výuka probíhá částečně v jejím venkovském sídle. „Ven jdeme potichu, bez vody, bez hodinek. Musí se to opakovat po mně,“ vysvětluje principy výuky založené na vnímání přírody a ticha.
Pořádá i divadelní „očisty“ bez mobilů a elektřiny. „Představení při západu slunce, hudba z bublajícího potoka, herci napodobující ptáky… Větší zážitek než Národní divadlo,“ říká s úsměvem.
Vede také ochotnický soubor v Poděbradech, kde pomohla dětem, které samy napsaly detektivku, vytvořit divadelní klub. Z dramatického kroužku se tak stal klub plný mladých herců, kteří už dnes tvoří své vlastní inscenace.
Sama o sobě říká, že slovo „umělec“ nemá ráda – zní jí jako „umělý“. A raději než „amatérské divadlo“ používá „ochotnické“: „Děláš to ochotně, ne protože jsi amatér, ale protože chceš. A to je, myslím, krásné.“
