Přesně před devadesáti lety se narodila herečka Nina Divíšková. Diváci si majitelku podmanivého altu pamatují především z oblíbeného seriálu Vyprávěj nebo z hořké komedie Příběhy obyčejného šílenství. Své rodině věnovala veškerou energii a dokázala s nadhledem překonat složité životní zkoušky.
Otec v ní pěstoval odvahu
Na svět přišla 12. července 1936 v Brně. Její otec Karel Divíšek působil jako automobilový závodník, letec a potápěč. Pomáhal mapovat Moravský kras a jako jeden z prvních lidí sestoupil na dno Macochy. Maminka Elmarita pracovala jako divadelní choreografka a vedla dětskou rytmickou školu.
Hlava rodiny si původně velmi přála syna. Otec proto svou dceru vedl ke sportu a vychovával ji velice odvážně. Jednou hodil do přehrady zlaté hodinky a chtěl vědět, jestli je dokáže vylovit. Divíšková se pro ně ponořila do velké hloubky a úkol splnila. Náročný ponor ovšem odnesla oběma prasklými ušními bubínky.
Odmalička chtěla lidi bavit a toužila se stát šaškem. Ztrátu milovaného otce nesla velmi těžce. Zemřel nečekaně na leukémii ve věku čtyřiapadesáti let a nestihl vidět jediné divadelní představení své dcery.
Osudové setkání na akademii
Po gymnáziu plánovala kariéru na jevišti. Přijímací zkoušky na brněnskou divadelní fakultu úspěšně složila, příslušný ročník se tam ovšem tehdy vůbec neotevřel. Po roce stráveném studiem dějin umění nastoupila do Prahy na DAMU.
Kvůli nemoci však dorazila do prvního ročníku se zpožděním. Obcházela nové spolužáky a všem se postupně představovala. „Došla jsem až k chlapci, který seděl v rohu a něco si kreslil,“ zavzpomínala herečka v dokumentu pro Českou televizi. Mladík se na ni podle jejích slov ani nepodíval. V tu chvíli si pomyslela, že s takovým arogantním člověkem nechce mít nic společného. Zmíněným studentem byl její budoucí manžel, herec a režisér Jan Kačer. Po absolutoriu odešli společně do prvního angažmá v Ostravě a v roce 1962 uspořádali svatbu.
Péče o rodinu na dálku
Po přesunu do Prahy a založení Činoherního klubu přišly značné komplikace. Normalizační vedení donutilo jejího muže z divadla z politických důvodů odejít. Následujících deset let proto režíroval převážně v Ostravě. Divíšková zůstala se třemi dcerami Simonou, Klárou a Adélou v Praze. Převzala na sebe chod celé domácnosti a musela všechno zvládnout sama.
Začala dokonce svépomocí stavět rodinný dům ve Slivenci. Osobně fungovala jako stavební dozor, vozila na stavbu cihly a pomáhala zedníkům. Myšlenky na rozvod s často nepřítomným manželem kategoricky odmítala. Striktně se držela staré rodinné tradice, kde byl rozpad manželství naprosto nepřijatelný. Otěhotněla z velké lásky a vnímala mateřství jako obrovskou hodnotu pro celý svůj další život.
Odolávání režimu a pozdní úspěch
Filmoví a televizní režiséři ji kvůli antikomunistickému postoji dlouho přehlíželi. Komunistickým funkcionářům osobně odeslala telegram, ve kterém odmítla zvolení Gustáva Husáka prezidentem. Během londýnského divadelního zájezdu vyšel v britském tisku rozhovor se silně protirežimním titulkem.
Úspěch před kamerou paradoxně zažila až ve starším věku. Odchod z divadla nesla původně velmi špatně a často kvůli samotě plakala. Následně se ale objevila nečekaná vlna pracovních nabídek. Excelovala jako matka ve filmu Příběhy obyčejného šílenství, za kterou získala nominaci na cenu Thálie i Českého lva.
V posledních letech života bojovala se zákeřnou Alzheimerovou chorobou. Postupně přestala vycházet ven a vyžadovala neustálou péči. O konci života mluvila se smířením a nadhledem. Smrt pro ni znamenala pouze opuštění tělesné schránky. Byla přesvědčena, že se svými zesnulými rodiči neustále rozmlouvá. Zemřela pokojně ve své posteli na začátku léta roku 2021 ve věku čtyřiaosmdesáti let.
