Mnohovesmír, multivesmír nebo-li paralelní vesmíry. Konstrukce reality, která se objevuje hlavně ve fantastice (zastřešující žánrové označení pro cokoli z fantasy, sci-fi a hororu). V posledních letech se ale jako kosmologický model stala tato teorie populární i v seriózní vědě.
O co vlastně jde?
V této kosmologii by náš známý i dosud neprobádaný vesmír byl jen jedním z mnoha možných. Součástí koncepce je možnost mezi jednotlivými modely vesmíru cestovat, například pomocí červích či černých děr. K tomu je také připojena oprávněná domněnka, že jiné vesmíry mohou mít jiné fyzikální a chemické zákonitosti než naše verze.
Ve fikci se stal multivesmír populární hlavně kvůli cestování časem a různým možnostem vývoje planety včetně chybějících historických událostí. Právě úvahy o cestování časem a jeho realizaci pracují s více vesmíry velmi často. Během takové cesty by cestovatel neskončil v minulosti nebo budoucnosti svého „domácího“ vesmíru, ale právě v paralelním. Jakákoliv změna by pak vedla k vytvoření další linie existence.
Nekonečné vesmíry
Spolu s multivesmírem se nevyhnutelně nabízí otázka jejich konečného počtu. Nekonečnému počtu vesmírů ovšem vůbec nic nebrání. Vědci si nejsou jistí, jaký tvar má vlastně časoprostor, jde však nejspíš o jakousi formu roviny. Ta se pak rozprostírá… zkrátka donekonečna.
Jestli ovšem právě takto plyne, musí se v nějakém bodě opakovat. Vychází to ze skutečnosti, že částice mají sice obrovské, ale konečné množství, jakým mohou být uspořádány. Pokud byste tedy tímto prostředím putovali dost dlouho, dříve či později potkáte další verzi sebe sama, respektive jejich nekonečný počet. Zatím jsme schopni vidět cca 13 miliard let do minulosti (Webbův teleskop). Cokoli dál už je vlastně samostatný vesmír.
Bubliny vesmírů
Další verzí více vesmírů je teorie tzv. věčného nafukování. Podle ní se vesmír rychle rozšiřoval po Velkém třesku, jako když nafukujete balonek. Tohle poprvé navrhl kosmolog Alexander Vilenkin z Tufts University. Podle něj se některé „kapsy“ prostoru nafukovat přestaly, jiné pokračovaly.
Vznikly tak izolované „bubliny“ vesmírů, mezi kterými jsou prostory podobné spíše hadičkám. Součástí jsou různé stupně rozvinutí galaxií a planet, stejně jako možné odlišné fyzikální zákony.
Z vnučky Jany Hlaváčové je krásná mladá žena. Anna Dvořáková nosí šaty po babičce a hraje na Nově i na Primě
Paralelní světy
Tento model vychází z teorie strun, navrhli ho Paul Steinhardt z Princetonu a Neil Turok z Perimeterova institutu teoretické fyziky v Ontariu. Myšlenka vychází z možnosti více dimenzí našeho světa, než jsou tři pro prostor a jedna pro čas. Jako dodatek k trojrozměrnému „brejnu“ (anglicky brane), mohou ve vyšších či dalších dimenzích plavat další podobné vesmíry.
Brian Greene z Columbia University to popsal jako plátky chleba plovoucí v jednom obrovském vesmírném bochníku. Nejsou vždy paralelní a mohou vzájemně reagovat. Například do sebe narazit nebo se i propojit.
Dceřiné vesmíry
Kvantová mechanika, která vládne těm nejmenším částicím subatomárního vesmíru naznačuje, jak se mohou paralelní vesmíry rodit. Matematika této teorie pak říká vlastně jednoduchou věc – všechny možné vývoje jakékoli situace na světě se někde odehrály. Konkrétně ve svých vlastních vesmírech.
Vracíme se tak vlastně k počátku, kdy každý možný vývoj světa a každá varianta má svůj vlastní vesmír, svůj prostor a čas.
Pět týdnů dovolené už není benefit, ale standard. Češi chtějí víc volna a firmy je poslouchají
Zdroje: LiveScience, Space, Wikipedia, NewScientist
