Zmizel beze stopy, a přesto zůstává v paměti celého regionu. Psal se rok 1988. Malý Ľuboš Bednár z Púchova si hrál se starším bratrem před domem. Rodiče ho jen na chvíli nechali bez dozoru. Pětiletý chlapec zmizel během pár minut, jako by se po něm slehla zem. Policie zahájila pátrání, nasadila psy, zapojila veřejnost, hledalo se i v zahraničí. Bohužel ale marně. Žádné tělo, žádný viník, žádné odpovědi. Jen zlověstná vzpomínka na bílé auto a nezodpovězené otázky, které mrazí dodnes.
Zmizení dítěte uprostřed bílého dne
V Púchově se roku 1988 rozjelo rozsáhlé pátrání, ale vše skončilo v bodě nula. Policie brzy zjistila, že stopa končí u silnice, kde pes náhle ztratil orientaci. Vše nasvědčovalo tomu, že chlapce někdo naložil do auta. Jenže bez výkupného, bez očitého svědka a bez jediného důkazu se případ proměnil v noční můru.
Pětiletý Ľuboš Bednár trávil dopoledne na pískovišti před panelákem, kde si hrál se svým o rok starším bratrem Stanislavem. Když je máma zavolala na oběd, Stanislav se zvedl a vydal se domů. Ľuboš ale ještě nechtěl. Řekl, že se půjde podívat za dům. A tím se navždy ztratil z dohledu. Byla to poslední slova, která od něj bratr slyšel. Nikdo už ho pak nikdy neviděl.
Každý detail může být klíčový
Malý Lubko měl onoho dne na sobě několik vrstev oblečení, které by si člověk na konci léta možná ani nevšiml. Byla to modrá mikina s červenými detaily, červený rolák, červenobílá flanelová košile a bílé tričko. Na nohou tepláky, růžové punčocháče a tmavě modré holínky.
Policie později zveřejnila i dvě výrazná identifikační znamení, drobnou jizvičku na bradě, asi půl centimetru dlouhou. A mateřské znaménko elipsovitého tvaru na levé lopatce, velké přibližně tři centimetry. Dnes jsou to možná už jen detaily na papíře, ale tehdy to byly klíčové body, kterých se drželi vyšetřovatelé, média i zoufalí rodiče.
Největší pátrací akce, jakou Slovensko zažilo
Jakmile bylo jasné, že se Ľuboš jen tak nezatoulal, rozjela se pátrací operace obrovského rozsahu. Nešlo už jen o policii. Do akce se zapojila i armáda. Ulice Púchova a přilehlé oblasti se během pár hodin zaplnily stovkami lidí v uniformách. Krok za krokem prohledávali každý sklep, každou zahradu, každý lesík. Ve vzduchu viselo zoufalství, ale i odhodlání.
Do pátrání se spontánně zapojili i místní obyvatelé. Sousedi, známí, i ti, kdo malého Ľuboška vůbec neznali. Lidé prohrabávali křoví, nahlíželi do opuštěných budov, hledali i tam, kde už to nedávalo smysl. Policie dokonce nechala otevřít několik starých hrobů na městském hřbitově. Podle jedné z teorií mohlo být tělo ukryto právě tam. Ale ani to nepřineslo odpovědi. Když všechno selhalo, zůstala jen mlhavá vzpomínka, která časem nabrala podobu městské legendy. Bílý Favorit. Bílé auto, které údajně někdo zahlédl.
Jak je to s předjížděním cyklistů: Zákon mluví o odstupu 1,5 m, ale někdy stačí i metr a plná čára nemusí být překážkou
Nehoda místo únosu? Verze, která děsí
Jednou z nejvážněji zvažovaných teorií byl i pohled zkušeného kriminalisty Mateje Snopka. Ten přišel s možností, že za Ľubošovým zmizením nestál únos, ale tragická nehoda. V roce 1988 bylo púchovské sídliště jedním velkým staveništěm: výkopy, nezabezpečené jámy, rozestavěné domy. Dítě se mohlo zcela jednoduše ztratit mezi těžkou technikou a neukončenými pracemi. Podle Snopka je možné, že Ľuboš Bednár do některé z jam spadl, zranil se a zůstal bez povšimnutí. Když dělníci jámu zasypali nebo zabetonovali, mohlo už být pozdě.
Zní to děsivě, ale přesto to není verze, kterou by bylo tehdy možné pořádně ověřit. Stavební ruch byl obrovský a sídliště rostlo doslova před očima. Prohledat všechny základy, které se v té době zalévaly betonem nebo zakrývaly vrstvami zeminy, bylo (a zůstává) technicky nemožné. Jak sám Matej Snopek řekl, existují místa, kam se lidské oko nikdy nedostane. Mezi ně patří právě zabetonované základy, stejně jako hluboké lesy nebo vodní nádrže. Místa, kde se může navždy ztratit nejen tělo, ale i pravda.
„Dítě by se za normálních okolností mělo najít, pokud se tedy neschová, v našem pojetí, na odvrácené straně Měsíce. Na druhou stranu, v roce 1988 se tu přece nemohli potulovat nějací kapitalističtí živlové z Rakouska, Německa nebo Ameriky. Za jeho zmizením tak spíš mohli stát místní grázlové a blázni.” řekl Matej Snopek pro web 1.pluska.sk.
Plamínek naděje z daleké Afriky
Po dlouhých patnácti letech ticha se případ zmizelého Ľuboše Bednára v květnu roku 2003 znovu vynořil. Nečekaně a z místa, kde by to nikdo nepředpokládal. Až z Jihoafrické republiky dorazila zpráva, která znovu rozproudila naději, že chlapec možná přeci jen žije. Na policejní stanici u Pretorie přišel mladík, který si říkal Happy Sindane. Tvrdil, že byl jako dítě unesen ze své bílé, evropské rodiny a poté dlouhá léta držen jako otrok v černošské domácnosti. Příběh, který byl sám o sobě šokující, náhle získal nečekanou slovenskou souvislost.
Když slovenské televize odvysílaly záběry tohoto mladíka, jedna z pracovnic Interpolu si povšimla až zarážející podobnosti mezi Happym a Ľubošem. Záblesk naděje byl tak silný, že sám o sobě obrátil pozornost médií i veřejnosti. Testy DNA, které zprostředkoval Interpol, měly rozhodnout. Výsledek ale všechno ukončil. Happy nebyl Ľuboš. A s tím padla i největší naděje, která za celá desetiletí přišla.
Z divoké Ginger Spice je dnes autorka bestsellerů. Geri Halliwell slaví 53. narozeniny a plastiky odmítá
Zdroje: 1.pluska.sk, MINV.sk, Magazin.aktualne.cz, Blesk.cz, Cas.sk
