Československo se před 36 lety probouzelo do prvního svobodného Nového roku a lidé u televizních obrazovek čekali tradiční projev hlavy státu. Místo frází o úspěších socialismu a tavení oceli ale přišla studená sprcha. Václav Havel se 1. ledna 1990 podíval do kamery a pronesl slova, která se stala definicí nové éry. Žádný jiný projev v moderní historii země totiž neměl tak drtivý dopad na národní svědomí.
Nepříjemná pravda
Lidé byli po čtyři desetiletí zvyklí na to, že se z Pražského hradu lže. Novoroční projevy byly rituálem, při kterém se vypínal zvuk nebo se u něj dělaly vtipy. Gustáv Husák a jeho předchůdci rok co rok opakovali, jak se máme dobře. Václav Havel tuto tradici přetnul hned v první minutě.
„Čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších miliónů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni,“ začal Havel svůj projev. Okamžitě se vymezil proti minulosti a odmítl hrát roli otce národa, který lakuje realitu na růžovo. „Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá,“ řekl bez obalu.
Tato věta dodnes rezonuje českou společností. Havel mluvil o zastaralém průmyslu, zničeném životním prostředí a školství, které upadá. Zmínil i svůj osobní zážitek z letadla do Bratislavy, kdy pohled na Slovnaft a Petržalku stačil k pochopení situace lépe než statistiky. „Ten pohled mi stačil k tomu, abych pochopil, že naši státníci a političtí činitelé se po desítiletí nedívali nebo nechtěli dívat ani z oken svých letadel,“ uvedl tehdejší prezident.
Morální rakovina
Havlův projev byl zásadní v tom, že neobviňoval jen „ty nahoře“. Přenesl odpovědnost na každého jednoho občana. To bylo pro mnoho lidí nepříjemné vystřízlivění z revoluční euforie. Prezident upozornil, že totalita nebyla jen věcí vlády, ale celospolečenským kompromisem. „Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet,“ pojmenoval stav společnosti.
Odmítl alibismus, že za všechno mohou komunisté. Podle Havla jsme si na systém zvykli a tím ho udržovali v chodu. „Jinými slovy: všichni jsme, byť pochopitelně každý v jiné míře, za chod totalitní mašinérie odpovědni, nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci,“ řekl nekompromisně.
Prezident mluvil o lhostejnosti, sobectví a rivalitě, které označil za hlavního nepřítele pro nadcházející časy. Varoval před tím, aby se svoboda nezvrhla v boj o moc a výhody. „Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe,“ popsal dědictví totality, se kterým se potýkáme v určité míře dodnes.
Sen o lidské republice
V závěru projevu Havel nastínil svou vizi budoucnosti, ideový směr, kterým se měl stát vydat. Snil o republice, která nebude sloužit ideologii, ale člověku. „Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské,“ vyjmenoval své cíle.
Zdůraznil také nutnost sebevědomí, které ale nesmí být pýchou. Chtěl, aby se Československo vrátilo do Evropy jako rovnocenný partner, který má co nabídnout, konkrétně sílu ducha a myšlenky. Z dnešního pohledu roku 2026 je až mrazivé číst jeho varování před tím, aby se politika nestala jen technologií moci. „Učme sami sebe i druhé, že politika nemusí být jen uměním možného, zvlášť pokud se tím myslí umění spekulací, kalkulací, intrik, tajných dohod a pragmatického manévrování,“ apeloval na budoucí politickou reprezentaci.
Svůj první novoroční projev zakončil parafrází Komenského, kterou si vypůjčil už Tomáš Garrigue Masaryk. Byla to tečka, která symbolicky uzavřela čtyřicet let nesvobody. „Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila!“, zvolal Havel. O sedm let později už byl ve svých vyjádřeních skeptičtější a mluvil o „blbé náladě“, ale onen první leden 1990 zůstává momentem, kdy politika na chvíli splynula s pravdou.
