Byla ikonou italského filmu, múzou Michelangela Antonioniho a ztělesněním ženské síly i zranitelnosti. Monica Vitti, skutečným jménem Maria Luisa Ceciarelli, by 3. listopadu oslavila 94 let. Její životní příběh byl naplněný slávou, odvahou i bolestí. Na jeho konci však zůstala sama.
Zrození hvězdy z římského předměstí
Narodila se v roce 1931 v Římě do zámožné rodiny, ale dětství šťastné neměla. Cítila se přehlížená a nepochopená, a tak hledala únik v herectví. Už jako dívka hrála ochotnické divadlo a psala krátké básně. Na Akademii dramatických umění se dostala až napodruhé. Byla odhodlaná uspět.
Na jevišti prožila celé padesáté roky a stala se uznávanou komediální herečkou. Zlom nastal v roce 1957, kdy ji v římském studiu zahlédl Michelangelo Antonioni. Zaujal ho její pohled i zvláštní klid, který z ní šel cítit už na první pohled. „Tahle žena patří před kameru,“ pronesl tehdy. Vzal ji pod svá křídla, dal jí nové jméno a otevřel cestu k filmu, který ji navždy zapsal do dějin.
Múza Antonioniho a ikona evropské kinematografie
Antonioni ji obsadil do filmu Dobrodružství, který z ní udělal hvězdu. Na premiéře v Cannes se nejprve ozvalo bučení, ale druhý den už o snímku mluvil celý festival. Z neznámé herečky se přes noc stala tvář nového evropského filmu. Monica Vitti tehdy zaujala chladnou krásou i zvláštní křehkostí, která působila upřímněji než jakákoli herecká póza.
Následovaly filmy Noc, Zatmění a Červená pustina. V těchto filmech ztvárnila ženy plné nejistoty, ztracené uprostřed měnícího se světa. Antonioni o ní řekl, že má „tvář úzkosti“. V Červené pustině podala jeden z nejsilnějších ženských výkonů, jaké evropský film šedesátých let poznal.
Po letech spolupráce se s Antonionim rozešla. Bylo jí pětatřicet a cítila, že musí najít vlastní hlas. Chtěla ukázat, že umí být i jiná než mlčenlivá kráska zahalená melancholií.
Dívka s pistolí a královna komedie
Rok 1968 přinesl film, který změnil její kariéru. Režisér Mario Monicelli jí nabídl hlavní roli ve filmu Dívka s pistolí. Hrála sicilskou ženu, která se vydá do Anglie, aby pomstila ztracenou čest. Publikum ji milovalo. Dokázala, že umí být vtipná, lidská a plná energie.
Sedmdesátá léta patřila jí. Stala se královnou italské komedie. Zářila po boku Marcella Mastroianniho, Alberta Sordiho nebo Uga Tognazziho. Byla první ženou, která si v italském filmu vydělávala stejně jako muži. Publikum v ní vidělo ženu z masa a kostí, která umí být noblesní i obyčejná.
Získala pět cen Davida di Donatella a lidé ji začali brát jako vlastní, jako symbol své kultury. Ale za úsměvem zůstávala melancholie, kterou nedokázala zcela skrýt.
Život po slávě
V osmdesátých letech se začala věnovat režii a psaní scénářů. Se svým partnerem Robertem Russem natočila film Flirt, za který získala ocenění na festivalu v Berlíně. Byla v nejlepší formě, sebevědomá a stále krásná. O několik let později ji ale postihla krutá zpráva.
Na konci devadesátých let se u ní začala projevovat demence s Lewyho tělísky, nemoc, která pomalu maže vzpomínky i samotnou osobnost. Nejprve zapomínala jména a tváře, pak přicházely chvíle zmatení a ticha. Postupně mizelo všechno, čím kdysi byla. Svět na ni nezapomněl, ale ona už nepoznávala svět.
Po roce 2002 se zcela stáhla do ústraní. Žila v římském bytě se svým mužem Robertem Russem, který ji chránil před veřejností a pečoval o ni až do konce. Ten konec byl tichý a krutý zároveň. Monica Vitti, kdysi živelná a okouzlující žena, už nevěděla, kdo vlastně je.
2. února 2022, tři měsíce po jejích devadesátinách, Monica Vitti odešla ze světa. Zůstaly po ní filmy, fotografie a vzpomínka na ženu, která dokázala proměnit samotu v umění. Itálie se tehdy ponořila do smutku. „Sbohem, Monico, královno italského filmu,“ napsal ministr kultury Dario Franceschini.
