Boris Rösner (†55) patřil k nejvýraznějším osobnostem české scény a také mužům s velkým charismatem. Podmanivý hlas a ostré rysy mu přinesly obrovskou slávu, v soukromí ho ovšem pronásledoval strach z temné rodinné historie. Od dětství věřil v dávnou věštbu a bál se brzkého odchodu. Předpověď zkázy se nakonec s děsivou přesností naplnila.
Zničený zrak
Boris Rösner se narodil 25. ledna 1951 v Opavě do umělecké rodiny herečky Jarmily Horské a hudebníka Mirko Čecha. Porod trval zničující tři dny a matku zcela vyčerpal. Manželství rodičů se velmi brzy rozpadlo a chlapec vyrůstal v různých městech podle matčina nového divadelního angažmá.
Jeho život navždy poznamenal vážný úraz. V těsné blízkosti obličeje mu explodovala žárovka a ostré střepy nenávratně poškodily levé oko. Operace představovala obrovské riziko pro poškození zdravého oka, proto lékaři od chirurgického zákroku ustoupili.
Tento trvalý handicap přinesl mladíkovi silné bolesti hlavy, kruté migrény a zcela určil jeho budoucí vizáž. Vynikal ovšem obrovskou manuální zručností a dokázal si sám ušít oblek, protože ho dobová konfekce odpuzovala a on preferoval dokonalou eleganci.
Láska k jevišti nakonec v jeho rozhodování zcela zvítězila. Nastoupil na pražskou DAMU, kterou úspěšně dokončil pod vedením profesora Václava Vosky. Tento přísný pedagog mu předal smysl pro noblesu a precizní práci s mateřským jazykem.
Aristokrat zločinu
Specifický vzhled a podmanivý chraplavý hlas předurčily Rösnera pro záporné postavy. Režiséři ho s oblibou obsazovali do rolí intrikánů nebo nacistů. Zahrál si tak zákeřného Chrta v pohádce Sedmero krkavců, pana Andreadise v Chobotnicích z druhého patra a doktora Macháčka v Černých baronech.
Skutečné mistrovství předváděl především na divadelních prknech. Po letech strávených v Liberci a Městských divadlech pražských zakotvil natrvalo v souboru Národního divadla. Za ztvárnění Harpagona získal Cenu Thálie a Cenu Alfréda Radoka. Ve společnosti platil za dokonalého gentlemana, nevstoupil do komunistické strany a z principu odmítal veškeré reklamy.
Nezaměnitelný hlasový projev uplatnil v rozhlase a dabingu. Namlouval hvězdy světového formátu a obdržel Cenu Františka Filipovského za skvělý snímek Na východ od ráje. Ke kolegům za mikrofonem přistupoval s obrovským respektem.
Láska a rituály
V osobním životě byl dlouhé roky ženatý a vychovával dceru. Na jevišti se ovšem často platonicky zamilovával do svých hereckých kolegyň. „V této rovině jsem velmi miloval Janu Preissovou, se kterou jsem odehrál spoustu rolí,“ cituje umělcova slova web Super.cz.
K jeho charismatické osobnosti patřila silná pověrčivost a úzkostlivé dodržování rituálů. Před každou premiérou musel mít vždy dokonale umyté auto. „I kdyby pršelo a kdybych ho myl včera, tak ho umyji znovu,“ nechal se slyšet.
Život tohoto uhrančivého muže svazoval panický strach z tři sta let staré rodinné kletby. Jeho dávný prapředek Sixtus Rösner v historickém souboji zabil bratra své milenky. Vdova po zavražděném muži následně proklela celý rod s tím, že žádný mužský potomek z této linie nesmí žít déle než pětapadesát let.
Tato temná věštba se rodině bohužel nevyhýbala. Hercův otec odešel v devětačtyřiceti letech a matka zemřela ve věku třiapadesáti let. Slavný umělec toužil zlověstnou hranici stůj co stůj překonat a zachránit tak před prokletím svou vlastní rodinu.
Očekávaný konec
Po překročení dvaapadesátého roku života zasáhla legendárního umělce zákeřná rakovina plic. Agresivní chemoterapie mu zcela zničily tělo, zhroutil se mu obratel a nemoc ho nakonec upoutala na invalidní vozík. Těsně před svým odchodem navštívil svá milovaná divadla a v tichosti se navždy rozloučil s jevištěm. Tentýž rok na podzim obdržel in memoriam medaili Za zásluhy prvního stupně.
Boris Rösner vydechl naposledy 31. května roku 2006 přesně v pětapadesáti letech a potvrdil tak dávnou rodovou kletbu.
Ve snímku I smrt chce svou šanci si můžete Borise Rösnera připomenout v sobotu 14. února od 14:50 na ČT1.
