Dnes odpoledne se na obrazovky České televize vrací film, který divákům vezme dech i iluze. Drama Skalpel, prosím z roku 1985, režírované Jiřím Svobodou, není jen příběhem o chirurgii – je to drama lidské duše, vztahů, bolesti a odhodlání. A hlavně: je to monumentální herecký koncert Miroslava Macháčka, muže, který byl sám sobě největším soupeřem.
Macháček, génius s démony
Kdo znal Miroslava Macháčka, věděl, že s ním nikdy nebyla nuda. Syn ochotníků z Nymburka, vyučený strojní zámečník, který to dotáhl až na šéfa činohry Národního divadla, byl jedním z nejvýraznějších talentů poválečného českého divadla. Jeho Hamlet z roku 1982? Legendární. Jeho inscenace Naši furianti? Dodnes učebnicová. Jeho herecké výkony na plátně – třeba v Ďáblově pasti, …a pátý jezdec je Strach nebo právě ve Skalpel, prosím – patří k tomu nejlepšímu, co český film nabízí.
Jenže Macháček byl komplikovaný. Trpěl těžkými depresemi, padal na dno, nedokázal žít v klidu – ani doma, ani na jevišti. Kolegové ho milovali i nenáviděli zároveň. „Atakuju herce, dostávám se jim na živý maso,“ říkával. A šel příkladem: stejně nelítostně atakoval i sám sebe. Když mu v 70. letech zakázali pracovat kvůli kritice režimu, skončil na 119 dní v Bohnicích. Zápisky z blázince, které tam vznikly, vyšly až posmrtně a dodnes mrazí svou upřímností.
Film, který se zarývá pod kůži
Ve filmu Skalpel, prosím hraje Macháček profesora neurochirurgie, který se rozhodne vzepřít osudu a pokusit se operovat malého pacienta s těžkým nádorem mozku. Film není jen o medicíně – je o rozhodnutích, která nám mění život, o pochybnostech, o lidské zranitelnosti.
Režisér Jiří Svoboda si Macháčka vyžádal výslovně – a dobře udělal. Macháček tady není jen herec, on je přímo tou postavou. Každý pohled, každý pohyb ruky, každé zaťaté čelisti – všechno vám říká, že tohle není hrané, tohle je skutečné. Ve filmu mu skvěle sekundují Jana Brejchová nebo Radoslav Brzobohatý, ale pořád je to Macháčkův film. On táhne příběh a dává mu syrovou, nesmlouvavou tvář.
Život, který hořel do poslední chvíle
Macháček si nikdy nedal pohov. Bojoval s rakovinou močového měchýře skoro deset let, ale ani tehdy nepřestal režírovat a hrát. Když mu dcera Kateřina Macháčková (Život na zámku) zapomněla upéct jeho oblíbený koláč, dokázal se na ni urazit tak, že se s ní už nerozloučil. Takový prostě byl – bolestný, vznětlivý, nezapomenutelný.
Dnes si jeho genialitu můžete připomenout na obrazovce ČT. Ať už jste Skalpel, prosím viděli před lety, nebo si ho pustíte poprvé, připravte se na příběh, který vám udělá řez do duše. Macháček se totiž nešetří – ani na plátně, ani ve vzpomínkách těch, kdo s ním pracovali. A právě proto se na něj nezapomíná. Zemřel 17. února 1991 ve věku 68 let.
