Kdo netančil na Hurikána, jako by nebyl. A kdo si nepsal do deníčku texty z Trianglu, ten nejspíš neměl kazeťák. Hudba osmdesátek zněla Československem i přes šum rakouských rádií a praskající pásky z Tuzexu. Elán, Michal David nebo Petra Janů nám zůstali v hlavách a jejich refrény v nohách. Byla to doba, kdy diskotéky voněly potem a svobodou, i když za oknem vládly fronty na všechno a socialistická šeď.
Československo 80. let – Pop mezi normalizací
Osmá dekáda dvacátého století v Československu nebyla zrovna érou osobních svobod. A přesto, nebo právě proto, měla hudba nezastupitelnou roli. Kulturní domy, sokolovny a školní tělocvičny se večer měnily v improvizované diskotéky. Lidé se scházeli, tančili, zpívali a alespoň na pár hodin zapomínali na formuláře, fronty a šedivou každodennost.
Největším hrdinou tehdejších parketů byl bez debat Michal David (65), jehož písničky jako „Pár přátel“, „Každý mi tě lásko závidí“ nebo titulní skladba z filmu Discopříběh byly doslova hymnou celé generace. „Mně nikdo nezakazoval v tý době tu muziku, tu dělám do dneška, ty písničky, který jsme v tý době dělali, tak lidi chtějí i dneska. Myslím, že to nemá nic společnýho s režimem, ani s tím, jak samozřejmě to dřív bylo. Všichni jsme tady nějakým způsobem žili a chtěli jsme, dejme tomu, něco dokázat. Já jsem byl v podstatě jeden z těch lidí, kterej chtěl něco dokázat a to se mi dařilo a daří se mi to i dnes,” řekl Michal David před časem Martinu Veselovskému.
Vedle něj zářila i Petra Janů (82) s hity jako „Jedeme dál“, nebo Turbo, jejichž skladba „Hráč“ zněla skoro z každého kazeťáku. Když zazněl refrén, měl člověk pocit, že někam patří. Do party, která tančí okol něj. A přitom všichni věděli, že tahle zábava končí o půlnoci, kdy se světla rozsvítí a odchod domů bude nevyhnutelný. Ale než se to stalo, zažili volnost, kterou jinde neměli.
Obrovský vliv měla i slovenská scéna. Elán, Team, Tublatanka, Modus – to nebyly jen kapely, ale kulturní fenomén. Písně jako „Zaľúbil sa chlapec“, „Reklama na ticho“ nebo „Dnes“ se nehráli jen na diskotékách, ale i na svatbách, oslavách a školních besídkách. V televizi běžel Triangel a mladí lidé si zapisovali pořadí videoklipů do sešitů. Vznikal zcela specifický vztah mezi publikem a interprety, který přetrvává dodnes. Mnohé z těchto hitů dnes hrají revival kapely a publikum zpívá refrény jako tehdy.
Svět osmdesátých let
Za železnou oponou se sice většina světové hudby dostávala do éteru oklikou, ale to jí neubíralo na síle. Výměna kazet mezi známými, poslech zahraničního rádia na střešní anténu nebo promítání videoklipů na studentských kolejích byly okny do světa, který vypadal barevněji, odvážněji a živěji. Právě v osmdesátkách svět zažil nástup megahvězd. Michael Jackson vydal Thriller, Prince předvedl Purple Rain a Madonna se stala globálním symbolem popové ženské síly. Tyhle hity formovaly identitu celé generace.
Styl osmdesátek byl stejně výrazný jako jejich hudba. Syntezátory, bicí automaty, sóla na saxofon a refrény, které zněly jako pozvánka na taneční revoluci. Písně jako „Take On Me“ od A-ha, „Sweet Dreams“ od Eurythmics nebo „Wake Me Up Before You Go-Go“ od Wham! měly vše – chytlavost, emoci i výraz. A co je hlavní – fungovaly v každé zemi. I tam, kde je museli lidé poslouchat potají. Některé z těchto skladeb se hrály i na československých diskotékách, ale často v mírně upravených verzích, aby prošly cenzurou. I přesto si zachovaly svůj náboj.
Universe 25: Myší utopie, která skončila vyhynutím. Starý experiment nastavuje mrazivé zrcadlo dnešní společnosti
Zajímavé je, jak se světová hudba osmdesátek u nás „překlápěla“ do lokálních kontextů. Některé motivy a hudební postupy převzali domácí autoři. Došlo i na české předělávky zahraničních hitů, které byly v tehdejším Československu velmi časté. Interpreti přebírali známé melodie a přetextovávali je tak, aby seděly domácímu publiku i dobovým podmínkám.
Karel Černoch například v 70. letech nazpíval vlastní verzi skladby Stevieho Wondera Lately, kterou pod názvem „Už tu nesmím zůstat“ uvedla Československá televize. V jeho repertoáru se objevila také předělávka country balady Don’t Cry Joni, kterou přetvořil na píseň „Víc než přítel“.
Niagarské vodopády hučí už 12 000 let. Posouvají se o 30 cm ročně a v sudu je sjela i 63letá učitelka
Zdroje: autor, Rozhlas, Aktuálně, ČT, Time, Vanity Fair
