Celý svět dnes upírá zrak k Itálii, kde startuje zimní olympiáda, a oslavuje velký sportovní svátek. Fotbalový kalendář má však pro šestý únor vyhrazenou černou stránku, která letos nese číslovku šedesát osm. Právě v tento den se na zasněžené ranveji v Mnichově zastavil čas pro jeden z nejnadějnějších týmů historie. Manchester United tehdy ztratil generaci talentů, která měla ovládnout Evropu, ale paradoxně tím položil základy vlastní nesmrtelnosti.
Osudný třetí pokus
Letadlo Airspeed Ambassador s označením Lord Burghley mělo v Mnichově jen doplnit palivo při návratu z pohárového zápasu v Bělehradě. Povětrnostní podmínky v Bavorsku ale připomínaly peklo. Husté sněžení a břečka na konci dráhy komplikovaly veškeré manévry.
Piloti James Thain a Kenneth Rayment se dvakrát pokusili vzlétnout. Neúspěšně. Cestující už tušili, že je zle. Někteří hráči se dokonce přesunuli do zadní části letounu v domnění, že tam budou ve větším bezpečí. Byla to tragická chyba, protože právě ocasní část utrpěla při nárazu největší destrukci.
Třetí pokus se stal výpravě osudným. Stroj nedosáhl potřebné rychlosti pro odlepení od země. Přejel konec dráhy, prorazil plot a v plné rychlosti narazil do neobydleného domu a skladu paliva. Trup se rozlomil a okamžitě vzplál. Ze čtyřiceti čtyř lidí na palubě jich na místě či později v nemocnici zahynulo třiadvacet. Mezi oběťmi bylo osm fotbalistů, tři členové realizačního týmu a osm novinářů. Sen o dobytí Evropy skončil v plamenech, dýmu a troskách rozesetých po sněhu.
Přeživší popisovali scény na místě nehody jako z válečné zóny. Brankář Harry Gregg se v kritických minutách zachoval jako absolutní profesionál a hrdina. I přes vlastní zranění a bezprostřední hrozbu výbuchu se opakovaně vracel do hořících trosek. Vytáhl spoluhráče Bobbyho Charltona i Dennise Violleta. Zachránil také těhotnou ženu Veru Lukičovou a její malou dceru. Gregg se však nikdy za hrdinu nepovažoval a o události mluvil jen nerad, tíha vzpomínek pro něj byla příliš osobní.
Ztráta největšího diamantu
Největší bolest pro fanoušky přišla až patnáct dní po samotné nehodě. V mnichovské nemocnici Rechts der Isar bojoval o život Duncan Edwards. Byl to klenot anglického fotbalu, silný, technický a s herním přehledem, jaký neměl nikdo jiný v jeho věku. Lékaři dělali nemožné a dokonce mu dovezli umělou ledvinu, což byl na rok 1958 technologický zázrak. Jeho zranění však byla příliš vážná. Edwards zemřel jednadvacátého února ve věku pouhých jednadvaceti let.
Anglie tak přišla o hráče, který měl potenciál stát se nejlepším fotbalistou světa. Bobby Charlton o něm vždy mluvil s posvátnou úctou. „Byl to jediný hráč, vedle kterého jsem se cítil méněcenný,“ řekl Charlton o léta později pro BBC. Edwardsův odchod symbolizoval zmar celé generace takzvaných Busbyho dětí. Průměrný věk týmu byl tehdy jen dvaadvacet let. Byli na absolutním vrcholu sil a měli před sebou zářivou budoucnost, kterou jim osud krutě vzal.
Z popela k evropskému trůnu
Manažer Matt Busby ležel v nemocnici v kritickém stavu a lékaři mu dvakrát udělili poslední pomazání. O smrti svých svěřenců se dozvěděl až po několika týdnech, když se jeho stav stabilizoval. Zpráva ho zdrtila. Vážně uvažoval o tom, že s trénováním nadobro skončí. Cítil obrovskou vinu za to, že hnal tým do zápasů v Evropě i přes tehdejší odpor anglické fotbalové asociace. Jeho manželka Jean ho ale přesvědčila, aby pokračoval. Chtěla, aby tým vybudoval znovu na počest chlapců, kteří nepřežili.
Klub se ocitl na pokraji zániku. Vedení týmu dočasně převzal asistent Jimmy Murphy, který v letadle nebyl kvůli povinnostem u velšské reprezentace. Musel postavit novou sestavu doslova z ničeho. Hráli dorostenci i narychlo podepsaní náhradníci. První zápas po tragédii proti Sheffield Wednesday byl plný nepopsatelných emocí. V programu zápasu byla sestava United prázdná, aby každý viděl tu prázdnotu. Fanoušci na tribunách plakali a výsledek zápasu byl tehdy zcela vedlejší.
Trvalo přesně deset let, než se Busbyho vize naplnila. Do týmu přišli noví hráči jako Denis Law a George Best. Společně s přeživším Bobbym Charltonem vytvořili legendární svatou trojici. Vyvrcholení tohoto příběhu přišlo v roce 1968 ve Wembley. Manchester United ve finále Poháru mistrů evropských zemí porazil Benficu Lisabon. Bylo to symbolické vítězství nad osudem.
Bobby Charlton po zápase nešel slavit se zbytkem týmu. Místo toho vzpomínal na kamarády, kteří se tohoto triumfu nedožili. Vítězství patřilo jim. Klub dokázal, že ho žádná tragédie nezlomí, a tato mentalita se stala součástí jeho DNA. Duch Busbyho dětí zůstal na Old Trafford navždy přítomný, hodiny na stadionu se symbolicky zastavily v čase nehody a tunel pod jižní tribunou nese jméno Mnichovský.
