Francouzská herečka Marie Versini si už jako malá holčička přála obléknout indiánský kostým a hrát sestru slavného náčelníka Apačů. Tento dětský sen se jí skutečně splnil a obrovský filmový úspěch jí od základů obrátil život naruby. Daní za celosvětovou popularitu se ovšem stalo uvěznění v jediné herecké škatulce. Z filmového světa se nakonec úplně stáhla a veškerou svou energii věnovala péči o milovaného manžela.
Korsické kořeny a divadelní rekordy
Marie Versini se narodila 10. srpna 1940 v Paříži profesorovi ze Sorbonny a matce s korsickými kořeny. Právě jižanský původ rodičů jí dal do vínku specifický vzhled, díky kterému později působila na plátně velmi exoticky.
Otec jí doma často předčítal dobrodružné knihy. Malá Marie si obzvlášť oblíbila příběhy z Divokého západu a své sedmé narozeniny slavila v indiánském kostýmu. O deset let později se stala vůbec nejmladší členkou prestižního francouzského divadla Comédie Française. Uspěla tam mimo jiné v Shakespearově hře Romeo a Julie. V té době už měla na kontě maturitu z pařížského gymnázia a úsměv na obálce módního časopisu Elle.
Náročné začátky v sedle
Cestu k filmu jí ukázal o sedmnáct let starší bratr André, který úspěšně působil jako scenárista, herec i režisér. Před kamerou začínala s anglicky mluvenými snímky a objevila se po boku zahraničních hvězd ve filmech Pařížské blues nebo v adaptaci Příběh dvou měst.
Na konkurz pro film Vinnetou přijela výborně jazykově vybavená. Plynně hovořila anglicky, italsky i německy a hlavní ženskou roli indiánské dívky Nšo-či nakonec v roce 1963 získala. Samotné natáčení ale odstartovalo obrovským stresem. Versini musela hned první den na place zahrát vlastní smrt v náruči Lexa Barkera. Režie s touto emotivní scénou nečekala a Versini rovnou uvrhla do nejtěžšího úkolu celého štábu.
Značný strach prožívala i při jezdeckých scénách. Režisér vyžadoval jízdu bez sedla v těsném kostýmu. Versini statečně zvládla všechny koňské záběry sama a odmítla záskok.
Jediná osudová role
„Natáčení v Chorvatsku s Lexem Barkerem a Pierrem Bricem bylo pro mne nezapomenutelným zážitkem. V té době jsem si ani neuvědomovala, jak je ten film úspěšný a jeho sláva trvá až dodnes,“ svěřila se s odstupem času v rozhovoru pro německý tisk.
Právě obrovský hit znamenal pro její kariéru konečnou stanici. Natočila sice přes třicet celovečerních snímků, publikum v ní už provždy vidělo jen zamilovanou indiánku. Tuto skutečnost dlouho vnímala jako velkou nespravedlnost a svazující břemeno. Hluboce ji zasáhla také předčasná ztráta milovaného bratra v roce 1966.
Teprve s přibývajícím věkem se se svou slávou smířila a o natáčení napsala autobiografickou knihu Byla jsem Vinnetouova sestra. Později na pulty knihkupectví přidala i další sepsané příběhy o životě své nejslavnější hrdinky. S Pierrem Bricem udržovala přátelské vztahy i desítky let po poslední klapce.
Péče o stárnoucího manžela
V osobním životě našla štěstí po boku scenáristy a režiséra Pierra Vialleta. S mužem starším o dvaadvacet let se po dvanáctileté známosti vzali v roce 1974. Herectví pověsila na hřebík v polovině osmdesátých let kvůli zhoršujícímu se zdraví svého muže. Manželství zůstalo bezdětné a trvalo téměř čtyři desetiletí. Viallet zemřel v roce 2013 v nedožitých pětadevadesáti letech.
Poslední roky života strávila Versini ve svém pařížském bytě, kde utrpěla vážný pád. Následkem zlomenin a poranění hlavy se stala zcela závislou na péči ošetřovatelek. „Nic už není jednoduché, ani čekání na to, až bude líp,“ posteskla si tehdy pro list Bild. Marie Versini zemřela v listopadu roku 2021 ve věku jednaosmdesáti let v Bretani.
