Je to ten nejmenší a zdánlivě nejzbytečnější výrůstek na lidském těle. Většinou si na něj vzpomeneme, až když s ním v noci trefíme roh postele nebo nohu od stolu. Mnozí ho považují za evoluční relikt, který nám zbyl po předcích lezoucích po stromech. Omyl. Tato nenápadná součást chodidla dře jako kůň a bez ní by se běžná chůze změnila v logistickou noční můru. Malíček totiž drží celou stavbu těla pohromadě.
Statika, která padá s posledním článkem
Lidské chodidlo je jako sofistikovaný inženýrský nástroj, který funguje na principu trojnožky. Představte si stativ fotoaparátu. Pokud jedné noze podrazíte stabilitu, celá konstrukce jde k zemi. Podobně funguje i naše noha. Váha se rozkládá mezi patu, kloub palce a právě kloub malíčku.
„Chodíme stylem trojnožky, kde kloub palce, kloub malíčku a pata mají schopnost fungovat jako stativ,“ uvedl lékař Wenjay Sung pro magazín PopSci. „Pokud odstraníte jednu část této trojnožky, ztratíte rovnováhu.“
Tento systém zajišťuje, že se při každém kroku nepřeklopíme. Malíček sice vypadá jako chudý příbuzný palce, ale ve skutečnosti plní roli stabilizačního kormidla. Když se chodidlo při došlapu převalí z vnější strany na vnitřní, malíček a jeho metatarzální kosti nesou kritickou část zátěže. Bez něj by se biomechanika chůze musela drasticky přepsat.
Katapult ukrytý v botě
Funkce prstů ale nekončí jen u tupého stání na místě. Při chůzi funguje noha jako tlumič nárazů, který se v setině vteřiny změní v pevnou páku. Tento proces začíná dopadem na patu. Následně se váha přenese na střed chodidla a v poslední fázi přichází moment odrazu. Zde hrají prsty hlavní roli.
Zvednutím prstů se napne plantární fascie, což je vazivový pruh na spodní straně chodidla. Funguje to jako natažení gumy na praku. Tato tenze zpevní klenbu a umožní efektivní odraz. Pokud by prsty nefungovaly, chyběla by nám ona pružina, která nás posílá vpřed.
„Účelem malíčku je zajišťovat rovnováhu a pohon,“ potvrdil podiatr Bruce Pinker pro server How Stuff Works. „Jakmile člověk udělá krok, chodidlo se v rámci normální biomechaniky převalí z laterální strany na mediální.“
Dědictví po rychlých předcích
Při pohledu na zvířecí říši vidíme jasný rozdíl. Opice mají prsty dlouhé, aby se udržely na větvích. Člověk o tuto schopnost přišel výměnou za efektivitu. Kratší prsty znamenají méně energie potřebné k běhu na dlouhé tratě.
Výzkum z roku 2009 ukázal zajímavou anomálii. Elitní sprinteři mají prsty o něco delší než průměrná populace. Delší prsty jim umožňují delší kontakt s podložkou při startu, což generuje větší zrychlení. Je to však vykoupeno vyšší energetickou náročností, kterou si vytrvalostní běžec nemůže dovolit.
„Dlouhé prsty poskytují sprinterům výhodu v tom, že udržují maximální kontakt se zemí o něco déle než u ostatních běžců,“ vysvětlil Stephen Piazza, docent kineziologie, v tiskové zprávě Penn State University.
Běžná populace má prsty krátké, protože evoluce upřednostnila úspornost před maximální akcelerací. Malíček se tak stal kompaktní oporou, nikoliv nástrojem pro trhání rychlostních rekordů. Jeho délka je přesně kalibrována tak, aby nepřekážela, ale stále plnila funkci.
Bolestivá lekce anatomie
Ignorovat malíček se nevyplácí. Zlomenina tohoto prstu patří mezi nejnepříjemnější zranění právě kvůli jeho zapojení do každého kroku. Lidé, kteří o malíček přišli vlivem úrazu nebo nemoci, se sice naučí chodit, ale jejich chůze se změní. Mohou trpět bolestmi kolen či kyčlí, protože tělo kompenzuje chybějící opěrný bod.
Boty s úzkou špičkou často deformují postavení malíčku a vytvářejí bolestivé otlaky nebo takzvané kuří oka. To není jen kosmetická vada. Je to signál těla, že jeho stabilizační nástroj je pod tlakem, který mu nesvědčí. I ten nejmenší článek řetězu má svou nezastupitelnou roli.
