Šedivá realita normalizace dostala přesně před padesáti šesti lety první barevný nátěr. Nešlo o velkorysé gesto komunistické strany vůči občanům, ale o nutnost zachovat si tvář před celým světem. Kdyby totiž Československo nezajistilo barevný signál pro zahraniční vysílatele, přišlo by o pořadatelství prestižního sportovního šampionátu. První barevné vysílání tak nebylo určeno očím českého dělníka, nýbrž divákům na západ od našich hranic.
Ultimátum z ciziny
Psal se 14. únor 1970 a Vysoké Tatry hostily Mistrovství světa v klasickém lyžování. Tehdejší mocipáni stáli před hotovou věcí. Podmínkou pro přidělení pořadatelství bylo zajištění barevného přenosu pro zahraniční televizní společnosti.
Mezinárodní sítě Eurovize a Intervize trvaly na svém a obraz putoval do třiatřiceti států světa. Tuzemské inženýry a techniky čekal závod s časem, který museli vyhrát. Selhání by znamenalo mezinárodní ostudu a konec snů o světové lyžařské elitě v Československu.
Vysílač Kráľova hoľa
Aby signál vůbec vznikl a doputoval tam, kam měl, musely na pozadí proběhnout rozsáhlé technické manévry. Těžištěm operace se stal vysílač Poprad Kráľova hoľa. Technici na něj nainstalovali barevný vysílač v pásmu UHF, který pracoval v normě Secam IIIb.
Bylo to absolutní novum. Do té doby se v tomto pásmu na našem území nevysílalo. Československá televize musela sáhnout po pomoci zvenčí. Samotný přenosový vůz, který výrobu signálu zajišťoval, zapůjčili zahraniční partneři.
Modernizace se dočkala i přenosová trasa mezi Tatrami a bratislavským vysílačem Kamzík, který sloužil jako distribuční bod. Původní techniku nahradilo moderní polovodičové zařízení italské firmy GTE. Celá akce připomínala spíše vojenskou operaci než standardní televizní práci.
Drahá podívaná
Běžný občan si o barevném obrazu mohl nechat jen zdát. První tuzemský barevný televizor Tesla Color z podniku Tesla Orava přišel na trh až v roce 1973. Jeho cena byla pro většinu domácností likvidační. Přijímač stál 12 400 Kčs.
„Byla to tehdy obrovská suma, vždyť průměrný plat se pohyboval okolo dvanácti set korun. Lidé na to šetřili roky,“ řekl pro Deník.cz pamětník a bývalý opravář televizorů Karel Míka. Nová technologie se tak stala symbolem luxusu, který si mohla dovolit jen hrstka vyvolených, případně úřady a kulturní domy.
Nabídku později doplnily výrobky z východního bloku. Na pultech se objevily východoněmecké televize RFT nebo maďarský Orion. Méně šťastní zákazníci skončili u sovětských modelů Rubín, které prosluly svou poruchovostí a mizerným obrazem.
Okna do světa
V únoru 1970 však drtivá většina Čechoslováků vlastnila pouze černobílé bedýnky. Aby se režim mohl novinkou pochlubit i domácímu publiku, zorganizoval veřejná promítání. Do země putovalo několik kusů barevných přijímačů francouzské značky EMO.
Maďarský výrobce Videoton navíc zapůjčil šest barevných televizorů. Tyto přístroje organizátoři rozmístili na frekventovaná veřejná místa. Lidé se před nimi srocovali a nevěřícně zírali na barevné lyžaře. Byl to pro ně první kontakt s technologií, která na Západě fungovala už léta.
Pravidelné barevné vysílání spustila Československá televize až v květnu 1973. Tehdy startoval druhý program a barva se stala oficiální součástí nabídky. Hlavní kanál se k němu přidal o dva roky později.
Dnes je situace opačná. Barevné 4K vysílání považujeme za standard a černobílý obraz působí jako umělecký filtr na Instagramu. Tehdejší úžas diváků nad červenou kombinézou skokana na lyžích je však historií, která přesně definovala technologické zaostávání východního bloku.
👉🏻 Perličky z natáčení filmů a seriálů.
