Herec Martin Růžek se divákům zapsal do paměti především jako panovačný král Kazisvět ze slavné pohádky Princezna se zlatou hvězdou. Zaškatulkování do záporných rolí mu ale postupně vadilo natolik, že začal podobné nabídky striktně odmítat. V osobním životě si navíc prošel ostrou rvačkou o manželku přímo v divadelním zákulisí a po smrti se od Národního divadla dočkal překvapivého chladu.
Nové jméno jako pocta rodině
Původně se jmenoval Erhard Martin a touhu hrát v sobě objevil už v dětství v Hradci Králové. U přijímacích zkoušek na konzervatoř v roce 1935 ho uznávaný profesor Milan Svoboda však odmítl s tím, že z něj herec nikdy nebude. Nastoupil tedy na přání matky ke studiu lesního inženýrství.
Vysoké školy však brzy uzavřeli nacisté a on se začal živit jako číšník a ochotník. Své známé příjmení přijal až v roce 1944. Chtěl tak uctít památku matčina bratra Otmara Růžka. Tento štábní kapitán obstaral deky pro parašutisty ukryté po atentátu na Reinharda Heydricha a za svou odbojovou činnost zaplatil životem.
Souboj o manželku v zákulisí divadla
Po válce střídal divadelní štace a v brněnském angažmá se oženil s operní pěvkyní Jarmilou Palivcovou. Svazek ovšem velmi brzy narušil o deset let mladší kolega Josef Karlík. Milostný trojúhelník vyvrcholil otevřenou potyčkou přímo v divadelním zákulisí během představení Zkrocení zlé ženy.
Jak uvádí kniha Příběh českého herce, Karlík tehdy přivolaným policistům vysvětloval situaci slovy: „Ano, ten člověk mi dává přes hubu, ale má na to právo, protože mu kradu ženu!“ Rozvod následoval v roce 1955. Zklamaný herec našel novou lásku hned o několik měsíců později v jednom z brněnských barů. Zakoukal se do servírky Mileny, vzal si ji za ženu a společně vychovali jejího syna Vladimíra v mimořádně spokojeném manželství.
Jeho obrovskou životní vášní byl navíc fotbal a milovaná pražská Slavia. Svému klubu zasvětil spoustu volného času a dlouhé roky dokonce dělal předsedu Klubu přátel Slavie.
Záporné role a odsedávání v tramvaji
Před kameru se postavil naplno v historickém dramatu Temno z roku 1950. K tomuto dílu měl zvláštní vztah, jelikož autora předlohy Aloise Jiráska velmi obdivoval a jako dospívající student mu stál v roce 1930 čestný špalír na pohřbu. Roli fanatického jezuity Koniáše ztvárnil tak přesvědčivě, že si před ním lidé na ulici odplivávali a v tramvaji si od něj raději odsedávali.
Následovala řada podobných úloh a režiséři ho začali obsazovat do postav zloduchů. V určitém okamžiku toho měl Růžek dost a tyto nabídky začal razantně odmítat. „Proti negativním hrdinům nic nemám, ale není možná šířit pořád jenom zlo. Naštěstí režiséři pochopili, že bych měl hrát i jiné charaktery,“ uvedl k tomu herec v minulosti v dobovém tisku.
Základy svého herectví přitom nezískal na žádné škole. Byl naprostým samoukem. Sám odmítal stát se divadelním pedagogem. Výjimku udělal pouze v Brně, kde přijal jediného žáka Aloise Hajdu. Výuka navíc probíhala dosti neformálně u kávy v různých brněnských kavárnách. Během natáčení si vždy držel určitý odstup. Do divadelního klubu po představeních nechodil a své vztahy s kolegy omezoval čistě na profesionální rovinu.
Poslední dny a odepřené rozloučení
Během natáčení svého posledního filmu V erbu lvice v roce 1994 působil zcela vitálně. S kolegou Daliborem Jedličkou se po klapce rozloučil s vyhlídkou na zítřejší shledání. O čtyři hodiny později ho však do nemocnice odvezla sanitka s těžkou mozkovou příhodou. Lékaři mu zachránili život, on ale zůstal nepohyblivý a přidal se i infarkt.
Své poslední měsíce strávil v léčebně dlouhodobě nemocných v pražském Motole a toužil se vrátit domů. Zemřel 18. prosince 1995. Národní divadlo mu k překvapení rodiny neumožnilo tradiční smuteční rozloučení z jeviště. Syn Vladimír pro portál KrajskéListy.cz vysvětlil, že vedení nabídlo pouze obřad ve foyer. Rodina takový kompromis striktně odmítla a pohřeb uspořádala raději ve strašnickém krematoriu.
Herce si mohou diváci připomenout v neděli 3.května večer na stanici ČT1 ve filmu Nahá pastýřka vysílaném ve 22:35.
