Navrácení korunovačních klenotů, odvezených za Habsburků do Vídně, bylo jedním z nejdůležitějších momentů v novodobých dějinách českého národa. Už od středověku představovala koruna, žezlo, jablko a další relikvie ty nejsilnější symboly české státnosti i národní identity. S jejich absencí totiž zmizel symbol samotné existence národa.
Proč vlastně přesun?
Důvodem převozu klenotů se v květnu 1866 stala prusko-rakouská válka. Jak se k Praze blížila pruská armáda, pojala Vídeň obavu, aby se právě tento poklad nedostal nepříteli do rukou. Císařské rozhodnutí z 11. května proto nařídilo členům zemského výboru vedeným Františkem Augustem Braunerem a místodržitelským radou A. Hlávkou jejich převezení do Vídně.
Tam byly pak uloženy v císařské pokladnici. Nejvyšší maršálek Království českého tehdy prohlásil, že jde jen o dočasné opatření vynucené rizikem válečné situace. Rozhodně to podle něj nemělo být chápáno jako újma na právu Českého království. Kupodivu predikoval skutečný vývoj a koruna i vše ostatní „seděly“ ve Vídni jen rok.
Návrat koruny
Do Prahy se pak vrátily klenoty na základě nařízení o navrácení vydaného císařem Františkem Josefem I. z 21. srpna 1867, k fyzickému návratu došlo 28. srpna. Příkaz byl součástí rozsáhlejších změn uspořádání habsburské monarchie po rakousko-uherském vyrovnání. Současně bylo – ještě před fyzickým převozem – rozhodnuto o vlastně současném uložení. Tedy umístění v korunní komoře ve Svatovítské katedrále, nad Svatováclavskou kaplí.
Hlavně nenápadně
Rakouská vláda měla dosti zcestnou představu, že by se návrat klenotů neměl stát národní demonstrací nebo manifestací. Zvláštní vlak z Vídně se proto vydal na cestu v noci. Jenže už na moravských hranicích provázely jeho trasu slavnostní ohně na návrších. Kdekoli to terén jen trochu dovoloval, provázela ho hudba, deputace, radost a střelba.

„Pro lidi to tehdy znamenalo symbol toho, že národ existuje. A když potom přijel ten vlak do Prahy, tak už na něho čekal zlatý kočár,“ popisuje pro iRozhlas ředitel odboru Památkové péče Kanceláře prezidenta republiky Petr Kroupa. Koruna i další klenoty pak dlouho zůstaly v Korunní komoře. Národ je znovu spatřil až v roce 1929, tedy 11 let po vzniku Československa.
Symbolika i zklamání
Úřady sice nařídily přímé zákazy vítaní, ale naprosto neuspěly. Druhý den zaplnily ulice už za úsvitu tisíce lidí, převoz na Hrad sledovaly davy. Spontánnost tohoto chování ukázala, co tato „zásilka“ pro národ znamená. Návrat byl symbolickým gestem, které v době politického zklamání výrazně posilovalo národní identitu.

Česká Edith Piaf Radka Fišarová: Vlastimil Brodský ji žádal o ruku. A pak přišla nemoc, která jí změnila celý život
Naděje se však Čechům nevyplnily. Císař František Josef I. se v červnu 1867 nechal korunovat uherským císařem, ale českou korunu na hlavu nenasadil. Jak uvádí Reflex, potvrdilo se tak smíření Habsburků a Maďar. Zůstal tak jedním ze sedmera českých panovníků, kteří ale nebyli českými králi.
Právě tento „neakt“ posílil pocit českého znevýhodnění oproti Maďarům. Tuzemské elity se pak pokoušely o trialistickou koncepci monarchie, která by nám přiznala podobné postavení jako Uhersku. Němci i Maďaři byli však logicky proti.
