Vesmírná stanice na oběžné dráze, vysílání satelitů, vesmírné lety. Dnes běžná věc musela také někde začít. A všechny tyto objekty také někdy doslouží a některé z nich musí více či méně kontrolovaně padnout zpátky na Zemi. To byl i případ stanice Skylab, která dopadla 11. července 1979. Pro NASA to však byl trapas obřích rozměrů, došlo i na pokutu.
Hlavní program – opravy
Skylab neboli „nebeská laboratoř“ kroužila kolem naší planety celých 6 let. Projekt vyplnil mezeru mezi programem USA na dobývání Měsíce (1972) a startem prvního raketoplánu na jaře 1981. Roli hrály i pozůstatky modulu Apollo. Skylab tak 14. května 1973 zamířil do vesmíru.
Z kosmodromu na floridském Mysu Canaveral ji vynesla mohutná raketa Saturn V, pak už modul čekal na první posádku, která ale dorazila až o deset dní později. Prvním bodem jejího programu byly i opravy. Už při startu přišel totiž Skylab o polovinu solárních panelů a protimeteorický štít. Druhá část fotovoltaiky se rozvinula jen částečně, příkon elektřiny tak byl asi 10 % plánu.
Slunečníkové řešení
Jeden problém ale vedl k druhému, protože stanice se přehřívala. Provizoriem bylo lehké pootočení, bylo ale potřeba najít něco trvalého. NASA dokonce uvažovala o tom nechat tuto stanici jejímu osudu a vypustit druhou. Řešením byl nakonec jakýsi skládací slunečník. Ten vzali astronauti s sebou a pak zkrátka nad Skylabem rozvinuli „paraple“.
Vesmírné bádání
Jak jen to omezená elektřina dovolila, věnovala se posádka i bádání, hlavně lékařské experimenty nebo pozorování Slunce a Měsíce. Postupně uvolnili i vnější blokace a uvedli stanici do výkonu a provozu v takovém režimu, jaký byl původně v plánu. Na palubě se postupně vystřídaly tři posádky, po odletu té poslední 8. února 1974 Skylab osiřel. Jako dům duchů pak ještě pět let obíhal Zemi.
Znečišťování prostranství
Ne, tohle se nedělo na orbitu, ale v Austrálii. NASA měla v plánu klidně ještě dalších 10 let oběhu, možná i vyslat ke Skylabu raketoplán. Úvahy zhatilo Slunce, které změnilo podmínky. Naše nejbližší hvězda totiž zvýšila aktivitu, čímž zemská atmosféra lehce zhoustla. Skylab tak v roce 1977 sklouzl vlivem tření do nižších pater.
Situace se tak postupně stala zcela neúnosnou, Skylab nakonec 11. července 1979 zanikl prakticky celý v atmosféře. Bohužel se ale vyskytly i části, které dopadly na Zemi. NASA počítala s Pacifikem, pár trosek ovšem dopadlo i do řídce obydlených oblastí Austrálie, stejně jako jihovýchodu Indického oceánu.
Lorenzo Lamas se pošesté rozvádí. Odpadlík sice zestárl a přišel o hřívu, ale v Praze ukázal, že má stále šmrnc
Ke štěstí vesmírné agentury nedošlo ani ke zraněním, ani ke škodám na majetku. Byl z toho ovšem solidní reputační trapas. Ten ještě dovršila pokuta od australského Perthu za znečišťování veřejného prostranství.
Odkaz budoucím generacím
Na Skylabu si tak NASA vyzkoušela obrovské množství řešení problémů a reálného provozu. Stanice dala astronautům i vlastní sprchu upravenou pro mikrogravitaci. Skylab vlastně otevřel éru dlouhodobého lidského pobytu na oběžné dráze. Potvrdil, že lidé mohou ve vesmíru nejen přežít, ale i aktivně pracovat, provozovat laboratoře, dokonce se sprchovat a prát prádlo. Stovky hodin medicínských a technických experimentů získaly lidstvu znalosti, které se staly stavebním kamenem pro ISS.
Skylab ověřil princip „lekce z té předchozí pro tu další“. NASA vyhodnotila stovky kritických zjištění – od testování gyroskopů až po školení operátorů – které se staly standardem pro budoucí mise na Měsíc (Artemis) nebo na Mars. Připomíná nám, jak důležité je chápat historii – i „malá“ stanice z 70. let nás dnes chrání před hrozbami na vzdálených světech .
Felix Slováček po kolapsu: Než umřu, chci mezi lidi. Ve Varech pil s ženami do rána, Dáda zůstala doma
Zdroje: CeskaTelevize, SkyRocket, NASA, Britannica
