Dnešní člověk sáhne do nočního stolku pro pilulku a za dvacet minut o neví o bolesti. Pražský měšťan v roce 1680 takový luxus ale neznal. Pokud měl peníze a nechtěl spoléhat jen na modlitby, zamířil do některé z lékáren. Tam jej místo dnešní sterilní čistoty uvítala vůně sušených bylin smíšená s pachem rozkladu. Lékárník mu s vážnou tváří navážil drcenou egyptskou mumii nebo podal kelímek s lidským sádlem. Hranice mezi medicínou a kanibalismem tehdy prakticky neexistovala.
Byznys s nebožtíky
Dnešní věda by nad obsahem barokních stojatek zaplakala. Tehdejší elita na něj přísahala. Absolutním hitem a nejdražší položkou sortimentu byla Mumia vera aegyptiaca. Pravá egyptská mumie. Lékárníci věřili v magický přenos energie. Mrtvé tělo, které odolalo času, mělo předat svou odolnost živému pacientovi. Hnědý prášek se míchal do vína, medu nebo se polykal jen tak. Měl zastavit vnitřní krvácení, vyléčit pohmožděniny a srovnat zažívání. Poptávka v Praze byla obrovská.
Obchodníci brzy narazili na problém. Egyptské hrobky nebyly bezedné. Na trh nastoupili podvodníci. Místo starověkých králů začali do Evropy dovážet sušená těla popravených zločinců, žebráků nebo obětí moru, která narychlo upravili asfaltem a bylinkami. Pacient nepoznal nic. Polykal prach z neznámého tuláka a věřil v uzdravení. Byznys kvetl. Kdo neměl na mumii, musel se spokojit s Mumií vulgaris.
Kat jako oficiální dodavatel
Ještě děsivější praxe panovala u léčby pohybového aparátu. Revma a bolavé klouby trápily v chladných kamenných domech boháče i chudinu. Lékopis té doby nabízel bizarní řešení. Axungia hominis. Lidské sádlo. Kupodivu to byla oficiální medicína schválená univerzitními mistry. Hlavním dodavatelem této suroviny nebyl nikdo jiný než městský kat.
Pražští popravčí si prodejem částí těl vylepšovali rodinný rozpočet. Kat Mydlář a jeho následovníci měli ceník pevně daný. Po každé popravě se odehrál makabrózní rituál, kdy se z těla odsouzence získával cenný tuk. Lékárníci jej pak míchali s bylinami a prodávali v malých kelímcích. Věřilo se, že sádlo mladého a silného muže, který sešel ze světa náhlou smrtí, obsahuje nejvíce životní energie.
Tato praxe však nebyla pouze výsadou temného středověku. Vydržela překvapivě dlouho. Odborníci potvrzují, že víra v léčivou moc mrtvých těl přetrvala staletí. „Lidé věřili, že v tom těle, které bylo konzervováno, zůstala síla,“ řekla pro Český rozhlas vedoucí Českého farmaceutického muzea Jana Hrabětová.
Lékárny vykupovaly i další „suroviny“. Žádaná byla lebka oběšence, ideálně porostlá mechem Usnea cranii humani. Mech se seškraboval a používal jako stypikum pro zastavení krvácení. Krev popravených se pila teplá přímo na popravišti jako lék proti epilepsii. Lékárník v 17. století nebyl jen míchačem mastí. Byl to obchodník se smrtí, která měla vykupovat život.
Drahota, která bolela
Návštěva lékárny U Černého orla nebo v klementinské koleji však nebyla pro každého. Ceny léků dosahovaly astronomických výšin. Chudina se léčila česnekem, vepřovým sádlem a babskými radami. Do lékárny chodil jen ten, kdo měl měšec plný stříbrných.
Vrcholem luxusu byl Theriak. Univerzální protijed a všelék, který se skládal z více než šedesáti ingrediencí. Obsahoval opium, zmijí maso, vzácné koření a samozřejmě i špetku mumie. Jeho příprava byla veřejnou událostí, kterou kontrolovala městská rada, aby lékárníci nešidili drahé suroviny. Kdo si mohl dovolit Theriak, ten v očích společnosti něco znamenal. Chudý řemeslník by na jednu dávku vydělával týdny.
