Při pohledu na dnešní školáky ve značkových mikinách a funkčním prádle se pamětníkům vybavují zcela jiné obrazy. Dětství v Československu před rokem 1989 mělo svou specifickou, často kousavou a neforemnou texturu. Nebyla to jen otázka módy, ale každodenního boje s materiály, které spíše trestaly, než hřály. Od legendárních „hovňáků“ až po anglické nápisy na spodním prádle, o kterém vtipkovala celá generace československých chlapců.
Módní teror jménem krepsilon
Pokud existuje kolektivní trauma generace Husákových dětí, jmenuje se krepsilon. Syntetická vlákna byla v tehdejším východním bloku považována za vrchol pokroku, ale pro dětskou pokožku znamenala utrpení. Punčocháče z tohoto materiálu sice držely tvar lépe než jejich bavlněné protějšky, ale daní bylo neustálé svědění. Mnozí si dodnes vybavují ten pocit úlevy, když je mohli konečně svléknout.
Ještě horší pověst měly takzvané kamaše. Pletené, těžké a často v nevábných barvách. Pro chlapce představovaly potupu, které se snažili vyhnout za každou cenu. Vzpomíná na to i pamětník pan Vlastimil K: „Doma pod dohledem jsem si punčocháče vzal a šel do školy. Za rohem v prvním průchodu do domu si je rychle svlékl a pokračoval v cestě do školy. Domů jsem se vracel do prázdného bytu, punčocháče vzorně složil, vzal tepláky a gumové kopačky a běžel na hřiště.“
Tento rituál svlékání a oblékání byl běžnou součástí zimních měsíců. Estetika šla stranou, hlavním úkolem oblečení bylo zabránit prochladnutí, což rodiče, a především babičky, kontrolovali s neúprosnou důsledností.
Specifickou kapitolou pak byly punčocháče hnědé barvy, které si vysloužily nelichotivou, leč trefnou přezdívku. „Punčocháče neboli štrample si pamatuji, ale pamatuji si jen ty v syté hnědé barvě, říkalo se jim hovňáky. Nebyly myslím bavlněné, ale z nějaké umělé hmoty, byly hrubé na omak a poměrně rychle se vytahaly,“ vzpomíná další pamětník pan Radim.
Záhada nápisu Sunday
V osmdesátých letech vtrhl do šedé reality československých prádelníků záblesk západního stylu. Balení sedmi kalhotek s anglickými názvy dnů v týdnu se stalo hitem Tuzexu a symbolem určitého statusu. Problém nastal v jazykové bariéře. Angličtina nebyla běžnou součástí výuky, a tak se nápisy interpretovaly po svém.
Zatímco dívky řešily, zda mají na sobě správný den, chlapci v tom viděli zcela jiný, mnohem přímočařejší vzkaz. Humor, který vznikal z neznalosti cizího jazyka, přetrval v historkách dodnes. Ty nedělní tak měly být na rande, bylo tam totiž napsáno „Sundej“. I takové drobnosti formovaly dospívání v době, kdy informace ze světa za železnou oponou prosakovaly jen velmi pomalu a často zkresleně.
Tepláky jako společenské tabu
Dnešní doba smazala rozdíly mezi domácím a venkovním oblečením. Teplákové soupravy za tisíce korun jsou běžným outfitem do města i do školy. Před čtyřiceti lety však platila přísná hierarchie. Tepláky byly výhradně pracovním oděvem nebo úborem na hřiště či na doma. Vyrazit v nich do školy bylo nemyslitelné, rovnalo se to společenské potupě.
Děti se po příchodu ze školy okamžitě převlékaly do „domácího“, aby šetřily vzácnější oblečení, jako byly tesilové kalhoty nebo džíny, pokud se rodině podařilo sehnat bony. Školní řád i nepsaná pravidla ulice velela jasně, ve vytahaných teplákách se mezi lidi nechodí. Pamětníci se shodují, že i na vesnicích se dbalo na určitou úroveň. V 60 letech skutečně ani v malé dvoutřídce nechodil nikdo v teplákách. Děvčata nosila šaty, nebo šatové sukně z manšestru s halenkou nebo košilí. Tehdy děvčata kalhoty moc nenosila.
Zlaté české ručičky a Burda
Nedostatek konfekce a uniformita obchodních domů Prior vedly k masivnímu rozvoji domácího krejčovství. Šicí stroj byl součástí velké části domácností. Ženy si předávaly střihy ze západoněmeckého časopisu Burda jako vzácné relikvie a po večerech tvořily modely, které měly alespoň trochu připomínat světovou módu.
Byla to nutnost, ale zároveň projev obrovské kreativity. Matky dokázaly vykouzlit originální kousky i z mála, často přešíváním starších oděvů. „Když chodil syn do školky, tak určitě neměl ty punčocháče. Ušila jsem mu bleděmodré kalhoty s laclem, jako měl krteček. Paní učitelka se sice netvářila, ale nedovolila si nic namítnout,“ popisuje svou strategii pamětnice paní Libena.
Právě tato schopnost improvizace a snaha odlišit se od šedého průměru byla pro tehdejší oblékání možná zásadnější než samotné materiály. Dnes už nad kousavými svetry a nepoddajnými punčocháčemi jen kroutíme hlavou, ale pro jednu generaci to byla škola odolnosti.
