Herec a režisér Jiří Mádl oslaví v pátek 23. října čtyřicáté narozeniny. Někdejší idol ze Snowboarďáků má za sebou úspěch s filmem Vlny a aktuálně píše další velký scénář. Otevřeně přitom mluví o sebedestruktivních sklonech umělců i o nutnosti propojit internetové profily se skutečnou identitou.
Magický věk a zrušené herecké projekty
V pátek 23. října dovrší Jiří Mádl věk, který sám označuje za magický zlom. Někdejší dětská hvězda komedie Snowboarďáci mluví o odhazování zátěže. „Cítím, že hrát si na to, že se neměním, je hloupost. Potřebuju prostor pro nové věci, které už na mě mávají,“ vysvětlil v říjnovém rozhovoru pro podcast Prostor X.
Kulaté jubileum pro něj znamená konec mládí. S přibývajícími lety se smiřuje s nesplnitelnými sny a definitivně například vzdal naději na výhru v hokejové olympiádě. Brzká popularita mu profesně otevřela dveře, ale osobně se kvůli zájmu okolí tehdy částečně stáhl do sebe.
Letošní rok pro něj navíc znamenal herecké zklamání. Postupně se mu zrušilo hned pět hlavních rolí. Jeden švýcarský projekt nezískal napodruhé financování a u dalšího mu režisér rovnou řekl, že na place nechce mít dalšího režiséra.
Muka na place a přípravy nového filmu
Ani zkušenosti z mezinárodních produkcí jako Borgia nebo nedávný úspěch vlastních Vln ho nezbavily trémy. Před kamerou bojuje s nervozitou dodnes. Cestou na první natáčecí den prý vždy zažívá čistá muka. Tvorbu i herectví přirovnává k fyzikálním zákonům, proti kterým nelze bojovat. „Kreativní mysl je dost sebedestruktivní. To je jak gravitace, pořád tam bude,“ popsal své umělecké přetlaky.
Nejšťastnější období prožil během studia scenáristiky v New Yorku. Pobyt v Americe nakonec před lety ukončil kvůli nabídce režírovat svůj debut Pojedeme k moři. Zkušenosti zpoza kamery dnes předává dál na MLE Film Academy. Na herce pohlíží jako na křehké duše, kterým je potřeba dopřát čas k rozvinutí talentu.
Aktuálně dává dohromady scénář k dalšímu snímku. Zatím má napsáno šestatřicet stran takzvaného zhuštěného příběhu o velkých lidských dilematech. Na režisérskou židli se s ním plánuje posadit v roce 2028. Tvrdí, že ať už půjde o historické nebo současné kulisy, lidská přirozenost se v čase nemění.
Politické protipóly a internetová identita
Spojování rozdělené společnosti považuje za zásadní úkol dnešní kultury. Na svém Instagramu nedávno vyzval k nalezení pevného bodu a vytvoření pomyslného kostela bez náboženství, kde by se lidé mohli shodnout.
O politice úmyslně nediskutuje se svým bývalým spolužákem z gymnázia a exministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem. V pubertě spolu složili zhruba stovku písniček a kvůli neustálému smíchu si kdysi vysloužili podmínečné vyloučení ze školy. Dnes se vídají zhruba jednou ročně a respektují vzájemné politické hranice. Běžně také spolupracuje s lidmi, kteří mají na chod státu zcela opačný názor.
Za vyhrocené nálady ve veřejném prostoru částečně viní sociální sítě. „Jestli ztratíme rovinu informace, tak jsme prohráli,“ varoval. Věří, že uživatelé se dříve nebo později budou muset na internetu prokazovat skutečnou identitou.
Poučení z minulých vztahů
S dvaatřicetiletou fotografkou Kateřinou Jirkovskou vychovává tříletého syna Františka. Ke stabilnímu zázemí se dopracoval i přes vlastní chyby. Před lety v tisku přiznal, že v minulosti pokazil dva vztahy, což si dodnes vyčítá.
Spásu a životní naplnění ale nehledá v samotném manželství nebo rodičovství. „Lidé mají pocit, že přijde něco a tu nádobu naplní. Je největší chyba doufat, že mě naplní něco jiného než já sám,“ odmítl spoléhání na vnější zásahy.
Myšlenku svobodného uvažování vložil už do své knihy Přitažlivost planety Krypton. Literární debut částečně vycházel z jeho zážitků z rakouského klášterního internátu. Ve třinácti letech tam kvůli přísným zákazům a zablokovaným webovým stránkám psal lechtivé povídky. Omezení v tvorbě i v životě dnes bere spíše jako prostor pro formování vlastního stylu.
_II.jpg){kind=link}
