Hudebník a textař Jiří Grossmann tvořil nezapomenutelnou autorskou dvojici s Miloslavem Šimkem. Na jevišti divadla Semafor rozdával smích plnými doušky a pro své kolegy psal hity, které znějí z rádií dodnes. Za neustálým úsměvem ovšem dlouhé roky skrýval velmi vážnou nemoc. Zákeřné diagnóze nakonec podlehl ve věku pouhých třiceti let na samotném vrcholu své kariéry. Dnes by slavil pětaosmdesát.
Společná tvorba u kavárenského stolku
Jiří Grossmann vyrůstal na pražském Smíchově v rodině s výraznými divadelními kořeny. Cestu k umění si našel velmi brzy, ačkoli zpočátku patřil k mimořádně pilným žákům se samými jedničkami. Po maturitě nastoupil na stavební fakultu ČVUT. Během vysokoškolských studií trávil spoustu volného času ve studentském klubu Olympik. Tam se setkal s Miloslavem Šimkem. Oba mladíci sdíleli oblibu v absurdním humoru a rychle našli společnou řeč.
Grossmann proto brzy vyměnil rýsovací prkno za hudební nástroje a zpěv. Rád bavil publikum improvizací a při jednom z výstupů dokonce začal kolegovi stříhat kravatu a rozhazovat kousky látky do hlediště. Po úspěšných začátcích dostali s novým partnerem v roce 1967 nabídku od Jiřího Suchého a nastoupili do divadla Semafor. Texty pro svá vystoupení následně vymýšleli v kavárně Slavia u stolku poblíž toalet. Název nové povídky si vždy pečlivě zapsali do obou bloků a samotný obsah tvořili společně. V této době si velmi užíval dlouhé diskuze s kávou a cigaretou v ruce.
Utajená nemoc a rozpadlé manželství
První zdravotní komplikace se u něj objevily už během vojenské služby u Armádního uměleckého souboru. Vojenský lékař pojal podezření při pohledu na neobvyklou bouli na krku a další vyšetření potvrdila zhoubné nádorové onemocnění mízních uzlin. O svém těžkém stavu se tehdy Grossmann rozhodl mlčet. Diagnózu nesvěřil ani své první manželce Janě Bonhardové, se kterou se seznámil na vojenském konkurzu.
Svatbu měli v dubnu a ženich stál před oltářem ve vojenské uniformě. Manželka si velmi přála založit rodinu a vůbec netušila skutečný důvod partnerova vytrvalého odmítání dětí. Vztah po čtyřech letech skončil oboustrannou dohodou o rozvodu a oba zůstali dál přáteli. Práci v divadle se nadále věnoval naplno a působil dojmem muže plného sil. „Obdivoval jsem ho, jak byl statečnej, protože on hrál a už se skoro neudržel na nohou,“ vzpomínal na svého kolegu Jiří Suchý.
Poslední vyznání v hudebním textu
Mimořádný cit prokazoval také při psaní písňových textů pro tehdejší hvězdy populární hudby. Zpěváka Pavla Bobka přesvědčil k interpretaci v rodném jazyce a stvořil poutavé hity pro Milušku Voborníkovou či Evu Olmerovou. Sám navíc disponoval podmanivým hlasem a s oblibou zpíval balady v temnější basové poloze.
Nejsilnější osobní emoce ovšem ukryl do skladby Závidím, kterou napsal pro Naďu Urbánkovou po jedné z nepříznivých lékařských zpráv. Tehdy na něj plně dolehla vidina blížícího se konce a do rýmů vepsal obrovskou touhu po životě. S drobným zádrhelem ohledně textování mu ochotně pomohl Jiří Suchý a navrhl šikovně zapojit studenta v sáčku. Zpěvačka si k emotivnímu textu okamžitě vytvořila silné pouto a ztvárnila ho s obrovským citem. „Pro mě s tou písničkou bylo nejtěžší, když jsem ji měla zpívat ve strašnickém krematoriu, protože tak si to Jirka přál,“ prozradila o mnoho let později.
Poslední potlesk a odjezd sanitkou
Na jaře roku 1971 už musel trávit většinu svého času na nemocničním lůžku. Přes vážný stav a rychlý postup nemoci se snažil udržet si pozitivní mysl a žertoval s personálem i ostatními pacienty. S dívkou se stejnou diagnózou dokonce uzavřel sázku o láhev alkoholu pro toho, kdo vydrží déle naživu.
Naposledy se na prknech Semaforu objevil v listopadu stejného roku během natáčení televizního skeče Plný pytel problémů. Spolupracovníci ho obložili polštáři a ke scéně ho kvůli obrovské celkové slabosti museli donést přivolaní zřízenci. Přítomní herci i diváci v zaplněném sále podvědomě cítili blížící se nevyhnutelné loučení.
Své úplně poslední vystoupení dotáhl do konce s vypětím všech zbývajících sil a zvládl dokonce absolvovat i závěrečnou děkovačku. Vzápětí dostal utišující injekci a sanitka ho odvezla pryč za zvuků neutichajícího potlesku. Jiří Grossmann nemoci podlehl 5. prosince 1971. Místo posledního odpočinku nalezl na Vinohradském hřbitově v těsné blízkosti další divadelní hvězdy Jiřího Šlitra.
