Psal se 5. prosinec 1971, když se zastavilo srdce jednoho z největších českých komiků, textařů a zpěváků. Jiří Grossmann (†30) věděl, že se blíží konec, přesto stál na jevišti doslova do posledních sil. Letos si připomínáme 84. výročí jeho narození, které připadlo na 20. července.
Dítě divadla, které okouzlilo celé Československo
Narodil se do herecké rodiny a už jako malý kluk vynikal talentem, který mu většina vrstevníků mohla jen závidět. Hrál na klavír, kytaru, kontrabas i trumpetu, a i když rodiče doufali, že se vydá serióznější cestou, jeho osud byl předem daný. Nejprve to zkusil na filozofické fakultě, pak přestoupil na stavební, ale po sedmém semestru ji opustil.
Ovládal několik jazyků, měl neuvěřitelnou paměť a logické myšlení, což mu umožňovalo hladce projít zkouškami, i když přednášky příliš nenavštěvoval. Osudovým okamžikem pro něj bylo setkání s Miloslavem Šimkem (†63). V klubu Olympik začali psát první scénky a povídky, které v sobě kombinovaly absurdní humor, parodii i jemnou poezii.
Semafor, satira a nenápadná revoluce
Jejich společná kariéra nabrala na obrátkách v roce 1967, kdy dostali nabídku vystupovat v legendárním Semaforu. Humor Šimka a Grossmanna byl chytrý, často s ostrou satirou. Postava spisovatele Pupáka, kterou Grossmann vytvořil, si utahovala z komunistických frází i společenské pokryteckosti. Přesto nikdy čelili zákazu – podle některých za to mohli i konexe mezi mocnými.
Grossmann byl přesným opakem svého parťáka. Bohém, který miloval bary, cigarety, ženy, a přesto nikdy neztrácel noblesu. V kavárně Slavia měl oblíbený stůl u záchodů – býval prázdný a ideální pro nerušenou tvorbu. Jejich humor vznikal spontánně. „Vyndali jsme bloky a tužtičky a řekli si nejprve název povídky… Jirka to potom doma přepisoval na stroji,“ vzpomínal dle Lidovek Šimek.
Poslední vystoupení
Hodgkinovu chorobu, zhoubné onemocnění mízních uzlin, mu diagnostikovali už během vojny. Mladý organismus nemoc na čas zvládl, ale v roce 1970 se vrátila. A s ní vědomí, že se blíží konec. Neřekl to ani manželce Janě, s níž se oženil v roce 1964. „Říkal, že se na děti necítí a tak. Postupně z nás byli spíš kamarádi a tak jsem se rozhodla po čtyřech letech rozvést,“ uvedla Jana Bonhardová. O nemoci se dozvěděla až později.
Ironií osudu je, že na stejnou nemoc později zemřeli i jeho kolega Miloslav Šimek a zpěvák Karel Gott (†80). Každý z nich se s diagnózou popasoval jinak, ale jedno je spojovalo – i v těžké nemoci zůstali oddaní své profesi a publiku. U Grossmanna to došlo až k extrému – stál na jevišti, i když mohl sotva chodit. Jde to vidět i na videu níže, záznamu z jeho posledního představení z listopadu 1971. Zde měl již problém s artikulací.
Zdeněk Pohlreich jako mladý a nervózní „slušňák“. Video z roku 1998 ukazuje jeho první výstup v televizi
Svou zpověď shrnul do textu písně Závidím, kterou na jeho přání nazpívala Naďa Urbánková (†83). „Jirka se chtěl evidentně rozloučit. Bylo to příšerně smutné,“ řekla zpěvačka kdysi pro Blesk.cz. Lékaři ho tehdy napíchali injekcemi, obložili polštáři a přivezli do divadla. „Uviděli jsme kostru potaženou kůží,“ dodala zpěvačka. Představení bylo tiché, emocionální, plné slz. Když Urbánková zpívala na jeho pohřbu, dojímala se tak, že nedozpívala.
Odkaz, který přežil
Píseň Závidím se stala jakýmsi hudebním epitafem. Text „Vždyť já chci jen žít, jak žít se má a o nic víc“ zní jako tiché smíření se smrtí. Podobně jako Cohenovo Hallelujah nebo Mercuryho These Are the Days of Our Lives má tahle melodie sílu přežít svého autora a vyprávět za něj víc než biografie.
Jiří Grossmann zemřel 5. prosince 1971. Je pohřben na Vinohradském hřbitově, jen pár kroků od Jiřího Šlitra (†45), dalšího z géniů Semaforu. Dnes by Grossmannův styl obstál i u náročného publika. Chytrý jazykový humor, hravost se slovy, nadsázka i schopnost ironie bez vulgarity – to všechno jsou kvality, které připomínají poetiku Divadla Járy Cimrmana. Není náhodou, že právě Cimrmanovci navázali na odkaz Semaforu a Grossmanna s Šimkem – s podobnou úctou k divákovi i jazyku.
