Byl jednou z nejváženějších a nejznámějších legend jak filmu, tak i divadla. Při bližším zkoumání proto mnohé překvapí, že Jan Werich vlastně natočil jen několik filmů. On i Voskovec sice vystudovali práva, ale oba je to silně táhlo k divadlu. Respektive ke kumštu obecně. Jaká prokletí i triumfy mu jeho život přinesl?
Narození v hostinci
Po narození mu rodiče dali dosti komplikované jméno, konkrétně Jan Křtitel Serafinský Werich. Narodil se 6. února 1905 na pražském Smíchově v hostinci, který rodina tehdy vlastnila.
Strach o otce
Protože se rodiče krátce po jeho narození rozvedli, zůstal vůlí soudu v otcově péči. Ten se živil jako obchodník, ale během první světové války byl povolán na frontu. Tehdy zažíval malý Jan obrovský stres a strach, protože musel po nějakou dobu žít u matky v Praze Holešovicích.
Rakovina a milenky
Věčnému strašáku medicíny podlehla jeho manželka Zdena, dcera Jana, a nakonec i on sám. Manželka skonala v dubnu 1980, Werich ve stejném roce v říjnu. Dcera Jana v květnu dalšího roku ve věku pouhých 46 let. Svou ženu Zdeňku Houskovou si vzal v roce 1929. Strávil s ní sice celý život, ale tradovalo se, že pravidelně pobýval v náručích milenek.
Platonická láska a podpora
Jeho šarmu a vtipu propadla i herečka Jaroslava Adamová, která ho dle vlastních slov tajně milovala. Během jeho rakoviny mu byla velkou oporou. Šlo o rakovinu hrtanu, kvůli které musel mít Werich speciální aparát, tzv. slavíka. Důvodem bylo zřejmě kouření, které se stalo jeho celoživotní neřestí.
Životní uchvácení
I on ale propadl kráse, konkrétně půvabům herečky Mileny Dvorské. Ta studovala původně střední zdravotnickou školu, když jí ale bylo 17 let, došla i po Werichově vystoupení pro podpis. On jí byl zcela uchvácen, takže ji doporučil do role princezny Marušky v klasické pohádce Byl jednou jeden král.
Odložený syn a dědictví
Jeho nemanželský syn Jiří Petrášek se narodil 30. května 1956. O biologické matce řekl jen to, že šlo o „méně známou českou herečku“. S otcem má společné rysy a po narození „zdědil“ jeho jméno, první rok byl tedy Janem. Až po roce rozhodl soud o tom, že bude Jiří.
Vášnivý rybář a hostitel
Když bylo otevřeno jeho muzeum na pražské Kampě, zůstaly tam i tři věci, bez který se nemohl nikdy obejít. Konkrétně dýmka, brýle na čtení a kufřík s věcmi na ryby. Z nich částečně vycházela jeho velká pohostinnost. Dveře jeho vily se totiž netrhly a byl vyhlášeným společníkem i kuchařem. Specializací byly právě ryby, které chytal i vařil na nejrůznější způsoby.
Smrt jako konec éry
Pro mnoho lidí žijících v husákovské šedi znamenala smrt tohoto kumštýře naprostý konec jedné éry. I když tehdy nemohl pořádně tvořit a nemohl ani do televize, byl jakýmsi barometrem doby. Už jen tím, že stále byl, nebylo pro hodně lidí „ještě tak špatně“. Stačilo, když ho občas někde zahlédli, prohodili pár slov, a to bylo všechno.
„Jsem národní umělec, ale oni mě nenechají to národní umělectví provozovat,“ postěžoval si v roce 1963 Jiřímu Suchému.
Zdroje: CSFD, AhaOnline, Osobnosti, Deník
