Při pohledu na hvězdnou oblohu by se mohlo zdát, že neexistuje nic klidnějšího, mírumilovnějšího… a čistšího. Jenže od úsvitu vesmírného věku v 50. letech minulého století se okolí naší planety stává čím dál tím větší skládkou. Odpálili jsme tisíce raket a vyslali ještě více satelitů, sond a dalších zařízení.
Rostoucí svinčík
S tím, jak lidstvo začalo prozkoumávat bližší i daleký vesmír, vznikal docela nepořádek. Kolem Země tak obíhají tisíce dávno mrtvých satelitů i pozůstatků různých srážek a likvidací. Nejde přitom jen o nějakou vtipnou zajímavost, protože z toho může být docela problém. Z čeho to všechno je?
V zásadě jde o kousky strojů a jakýkoli jiný odpad, který člověk ve volném kosmu zanechal. Tedy části vesmírných stanic, různé izolační materiály, v nejmenším rozměru pak nářadí. Něco z toho jsme, jako „správní“ vesmírní turisté, nechali také na Měsíci.
Objem skládky
Kolem Země obíhá cca 2 000 aktivních satelitů, jenže je tam i 3 000 těch dávno mrtvých. Nabízí se otázka, jak je možné, že se nesrazí, k tomu se ale dostaneme. Krom toho je však planeta obklopena více jak 34 000 kousky techniky nebo materiálu o velikosti více jak 10 centimetrů. Toho menšího jsou doslova miliony.
Dalo by se namítnout, že nějaká vata přece nemůže nic způsobit. Jenže kousek izolační látky vám při pohybu rychlostí vystřelené kulky prorazí i kus plechu.
Jak se to tam dostává?
Nutno podotknout, že ve všech případech jsme těmi „prasátky“ opravdu my. Všechen tento nepořádek je totiž důsledkem našeho vystřelování objektů ze Země. Tam pak zůstane, pokud se nedostane do atmosféry, kde z většiny shoří. Co je nízko, spadne či shoří. Co ale překoná hranici 36 000 kilometrů, dostává se na oběžnou dráhu a může kolem nás rotovat i tisíce let.
Samotné kolize jsou celkem vzácné, bývají však i cílené. Například USA, Čína a Indie zkoušely pomocí raket likvidovat své vlastní satelity. Z toho vznikne oblak trosek, který se dál pohybuje po orbitu.
S kým žije Pepa Vojtek: S Laurinovou to nevyšlo, zkrotila ho až Jovanka, která šla jeho předchozí manželce za svědka
Je v tom riziko?
Pozitivní zprávou je, že aspoň zatím tento nepořádek naznamená ohrožení ani nás, ani našich snah o další vesmírné výlety. Největší riziko je to pro další objekty na oběžné dráze. Vyslání čehokoli dalšího do vesmíru se tak může stát snahou projet obrovské parkoviště plné porůznu stojících prázdných aut.
Cokoli nového a aktivního se jim tam musí složitě vyhýbat. To platí i pro ISS, tedy mezinárodní vesmírnou stanici, kde je živá posádka. Jak už jsme ale zmínili, střety jsou skutečně vzácné, což může vypadat dost překvapivě. Číně se rozbil satelit v roce 2021 právě po takovém střetu. Předtím byla poslední havárie v roce 2009.
Za hranicí prázdno
Tahle skládka vesmírného bordelu je naštěstí opravdu lokální. Právě díky gravitaci planety a oběžné dráze je pouť kamkoli dál do kosmu jako projet předměstím na prázdnou dálnici. OSN navíc požádalo všechny vesmírné agentury, aby si po sobě uklidily do 25 let po skončení konkrétních misí.
Ač mohou mít tyto instituce určitě upřímnou snahu, samotné provedení je dost ošemetné. Satelity mohou spadnout a také se to děje. Jedna z možností je přitažení šrotu do atmosféry, kde zkrátka shoří.
Kesslerův syndrom
V roce 1978 přišel Donald Kessler z NASA s docela rizikovou predikcí. Pokud totiž podle něj dostaneme na oběžnou dráhu příliš mnoho vybavení, nastane řetězová reakce skoro všech přítomných objektů. To vytvoří hrozně moc nového nepořádku, až bude samotná oběžná dráha Země nepoužitelná. Budoucnost orbitu je tak poměrně nejasná.
Hobit: Šmakova dračí poušť: Ve filmu si zahrál i Tolkien, miliardový úspěch a filmový Šmak sedmkrát větší než ten knižní
Zdroje: Wikipedia, ESA, Britannica, NASA
.jpg){kind=link}