Bydlení se dnes považuje za velký problém, za socialismu tomu ale nebylo jinak. Důvody byly ovšem jiné, v první řadě jste byt nemohli vlastnit. Rodinné domky se obecně stavěly dost málo, většinou navíc na pozemku rodičů. Neexistovalo také nic takového jako krátký pronájem, nebo jiné výdobytky kapitalistického trhu.
Když jste omylem přišli k cizím
Umakartové jádro bytu, univerzální obývací stěna a také ikonická rohová lavice. To byly nevyhnutelné součásti bytů za socialismu. Protože rekonstrukce „postihují“ i vesnice, dá se na vybavení z éry socialismu už narazit opravdu jen ve starých domácnostech.
Byty byly za socialismu svou strukturou prakticky totožné, během normalizace to postihlo i vnitřek. O té éře se traduje vtip, že se manžel vracel z práce, spletl si panelák a dostal se do stejného patra a stejného bytu. Teprve když si sedl v kuchyni a spatřil ženu, uvědomil si, že je někde jinde. Rodinné zázemí bylo zkrátka natolik totožné, že se lišilo jen v detailech.
Jeden za všechny
Nábytek ani zařízení se skutečně moc nelišilo. Obývací pokoje, ty dětské i pracovny byly osazeny stavebnicovým nábytkem pod značkou Universal. Byty nebyly obecně tolik prostorné jako rodinné domy, sektorový nábytek byl skladný a stal se tak logickým řešením.
Dalším prvkem byly mohutné stěny do každé místnosti. Skladovací s věšáky na chodbu, s televizí a barem do obývacího pokoje. Jediný rozdíl byl v odstínu dřeva nebo rozložení skříněk a vitrín. Čalouněný gauč a křesla byly „must-have“ položky pro každý obývák, zkrátka sedací souprava. Trendem stěn pak byly papírové tapety.
Lino a umakart
Do dětského pokoje patřily palandy, umakartové jádro se začalo po revoluci hromadně likvidovat. Hlavním důvodem jeho použití byla rychlost montáže, protože na zdění nebyl v plánech čas. Umakart je vlastně lisovaný karton, na podlaze ho pak vítalo linoleum, někdy koberec nebo malé kachličky. Opět v každém bytě prakticky totožné.
Čekací listiny
Hlavním rysem socialistického bydlení byly čekací listiny na byty. Šťastlivec, který na státní byt dosáhl, měl navíc jistotu nízkého nájmu, tedy v jednotkách korun. Z dnešního pohledu to bylo prakticky zadarmo a cena zůstala do Sametové revoluce prakticky beze změny.
Cenotvorba
Velmi prostorný byt o rozloze 75 metrů čtverečných tak vyšel „majitele“ jen na 187 korun měsíčně, sazba byla také jednotná pro všechna města. Kdokoli začne plesat nad krásnými cenami, si ale musí uvědomit i tehdejší mzdy. Průměrný plat v Československu v roce 1989 byl 3 170 korun hrubého.
Po pádu režimu už tento stav nešel udržet a všechny složky se začaly postupně adaptovat na skutečné tržní podmínky. Po dekádě tak byly nájmy na 200 % původních částek.
Levné, stále však nedostupné
Bytové hospodaření bylo samozřejmě pod kontrolou státu, to samé cenotvorba. Soukromá osoba, která by si na činži vydělávala, byla tehdy nemyslitelné nastavení. Celé soukolí bylo možné jen díky centrálnímu plánování. I když bylo občanům deklarováno „právo na bydlení“ existovaly reálně velmi dlouhé čekací listiny.
Nedostupnost bydlení byla tedy podobná dnešku, jen ze zcela jiných důvodů. Tehdy vládly pořadníky s bodovým přidělovacím systémem, lidé neměli ani možnost výběru typu bydlení nebo místa. Protože šlo o státní byty, bylo i reálné vlastnické právo dosti omezené. To se projevovalo hlavně v možnostech úprav, majitelé také neměli moc důvod něco udržovat. Nebylo to vlastně jejich.
Zdroje: Deník, Drevostavitel, iDnes
