Je to věčné téma hospodských debat i tichých obav. Bolí víc „rýmička“ a kopanec do citlivých partií, nebo porod tříkilového dítěte? Zatímco ženy se často děsí neznámého, muži se na porod dívají se směsicí fascinace a hrůzy. Pojďme si nalít čistého vína. Porod je extrém. Je to fyzický výkon na hranici možností, ale příroda to zařídila tak, že se to dá nejen přežít, ale pro některé to může být zážitek srovnatelný s milostnou extází.
Porodní bolesti jsou opředeny mýty. Z filmů známe jen dvě polohy: buď hysterický křik, při kterém praskají okenní tabulky, nebo romantické „prodýchání“ s úsměvem Mony Lisy. Realita je ale mnohem barvitější a fascinuje vědce i laiky. Ať už jste žena, která to má před sebou (nebo za sebou), nebo muž, který chce pochopit, co se v tom těle vlastně děje, připravte se. Tohle srovnání bude jízda.
Jako když vám trhají záda
Když se zeptáte lékařů, k čemu bolest přirovnat, nejčastěji zaznívá „extrémně silná menstruace.“ To ale polovině populace nic neřekne a druhé polovině to přijde jako slabý odvar. Porodní asistentka Kateřina Aronová to popisuje přesněji: nejde jen o křeče v břiše. Je to tlak. Obrovský tlak. „U některých je tato bolest spojena s tlakem v zádech nebo oblasti konečníku,“ vysvětluje. Představte si, že se vaše největší břišní svaly stahují silou, kterou nemůžete ovládat, a do toho se vaše pánevní kosti snaží uhnout něčemu, co se dere ven.
Pro pány, kteří se rádi trumfují u piva, máme jednu zprávu, vaše oblíbené srovnání s kopancem do rozkroku má reálný fyziologický základ. Varlata se totiž embryonálně vyvíjejí v břiše, stejně jako vaječníky, a sdílejí podobné nervové dráhy, které způsobují onu tupou, ochromující bolest vystřelující až do žaludku, při níž je člověku na zvracení. Má to ale háček. Kopanec bolí pekelně, ale krátce. Představte si, že byste tento úder dostávali pravidelně, každých pět minut, po dobu dvanácti hodin.
Proto existuje jedno spravedlivější srovnání, které znají muži i ženy, ledvinová kolika. Mnoho lidí, kteří zažili obojí, hodnotí vypuzení ledvinového kamene jako bolestivější zážitek než samotný porod. Proč? Protože porodní bolest má rytmus. Přichází ve vlnách. Máte pauzu na nádech a víte, že ta bolest má smysl. Ledvinový kámen je trvalý, tupý a bezvýsledný teror.
Orgasmus a porod: Dvě strany téže mince?
Tohle bude znít možná divně, ale fyziologicky má porod ke styku blíž, než si myslíte. Dula Anna Vršník otevřeně mluví o tom, že mechanismus děložních stahů je stejný při vyvrcholení i při porodu. „Stahy jsou vlastně takové orgasmy. Ale při orgasmu při milování máme zafixováno, že to je příjemné,“ říká.
Jde o hormony. Pokud je tělo zaplaveno oxytocinem (hormonem lásky) a žena se cítí v bezpečí, může být vnímání bolesti radikálně jiné. Problém je, že naše kultura nás naučila se porodu bát. A strach bolí. Pokud se děloha snaží otevřít a žena se strachy stáhne, jde proti sobě. Anna Vršník to přirovnává k „zarážce“, která působí bolest, protože se bráníme přirozenému procesu.
Milosrdný „fet“ vlastního těla
Příroda není hloupá. Kdyby si ženy pamatovaly každou vteřinu té bolesti v plné parádě, lidstvo by vymřelo po první generaci. Existuje něco, čemu se říká „porodní somnolence“. Psychogynekoložka MUDr. Helena Máslová vysvětluje, že při přirozeném běhu věcí se ženě doslova vypne kritické myšlení.
„Snižuje se aktivita šedé kůry mozkové a bolesti jsou vnímány jakoby v oparu,“ popisuje lékařka. Je to stav změněného vědomí. Žena v tu chvíli neřeší daně, politiku ani to, jak vypadá. Je ponořená do sebe. Pokud ji z toho nikdo nevyruší, třeba necitlivým zásahem nebo stresem, bolest vnímá tlumeně. Jakmile ale nastoupí panika a aktivuje se šedá kůra mozková, přichází „ono pověstné nezapomenutelné porodní utrpení“.
Adrenalin je nepřítel č. 1
Ať už jste v posilovně, v ringu nebo na porodním sále, hlava hraje klíčovou roli. U porodu ale adrenalin nefunguje jako palivo, nýbrž jako brzda. „Strach, stres a úzkost zvyšují hladinu adrenalinu, který brzdí celý porodní proces a zintenzivňuje vnímání bolesti,“ varuje Kateřina Aronová.
Tohle je vzkaz i pro muže, kteří u porodu asistují: Vaším úkolem není jen držet ruku, ale fungovat jako vyhazovač stresu. Pokud se žena cítí bezpečně, bolí to méně. Je to prostá biochemie.
Takže, jak moc to bolí? Hodně. Je to masakr. Ale je to jediná bolest v životě, která dává smysl a na kterou díky koktejlu hormonů milosrdně zapomeneme. A koneckonců, jak říkají některé ženy, kdyby to bylo tak strašné, neměly by dvě, tři nebo čtyři děti. Něco na tom zážitku prostě musí být.
