Diváci jej znají jako usměvavého bonvivána z černobílých filmů, který lámal ženská srdce na počkání. Hugo Haas i ve svém osobním životě prožil drama, které by se neztratilo ani na filmovém plátně. Utekl před nacisty a stal se uznávaným filmařem, přesto do konce života nesl na duši těžký balvan. Vyčítal si, že přežil, ačkoli jeho milovaný bratr Pavel zahynul v Osvětimi.
Byl králem pražské bohémy a ženy po něm šílely. Jeho milostné eskapády s herečkami, jako byla Adina Mandlová nebo Lída Baarová, plnily stránky tehdejšího tisku. Jenže idylka skončila v roce 1939. Haas dostal vyhazov z Národního divadla a gestapo mu neustále dýchalo na krk.
Rozhodující moment přišel v jednom z jeho oblíbených barů. Německý důstojník na něj začal střílet a řval: „Židi ven!“. Život mu tehdy zachránila jeho manželka Bibi. Tato duchapřítomná žena sehnala povolení k vycestování a doslova na poslední chvíli Haase dostala za hranice.
Nejtěžší volba rodiče
Útěk do neznáma měl ale trpkou pachuť. Manželé museli v Praze nechat svého teprve šestitýdenního syna Ivana. Chlapeček měl žloutenku a Bibi se bála, že by náročnou cestu nepřežil. Ujala se ho švagrová Soňa, manželka bratra Pavla.
Haasovi doufali, že odloučení potrvá jen pár měsíců. Nakonec svého syna neviděli dlouhých sedm let. Ivan po celou tu dobu považoval za svou maminku tetu Soňu a pravdu se dozvěděl až po válce. Setkání v Americe v roce 1946 bylo plné slz a bolesti, chlapec si k biologické matce hledal cestu jen velmi těžce.
Americký sen s českou příchutí
Začátky v USA nebyly žádný med. Herec neuměl anglicky a v Hollywoodu nikoho nezajímal. Přesto na sobě neustále pracoval. Jeho student a badatel Milan Hain popsal jeho start slovy: „Když odcházel z Čech, bylo mu osmatřicet, měl za sebou řadu úspěšných filmů a byl miláčkem publika. V listopadu 1940 připlul do Ameriky, kde ho znali jen krajané.“
Haas se ale „kousnul“. Naučil se jazyk a začal se prosazovat. V roce 1951 dokonce natočil svůj vlastní film Pickup (inspirovaný Koptovým Hlídačem č. 47). Rozpočet byl směšných 85 tisíc dolarů, což na poměry Hollywoodu nebylo nic, ale snímek měl úspěch. Haas se stal uznávaným režisérem, scenáristou i producentem. Sám o herectví mluvil s nadhledem: „Herectví je krásná duševní choroba, ze které se žádný herec nemůže a ani nechce vyléčit,“ řekl svým studentům v Hollywoodu.
Stín Osvětimi ho nikdy neopustil
Navzdory úspěchu v továrně na sny umělcovu duši sžírala vina. Dozvěděl se totiž, že jeho bratr, geniální skladatel Pavel Haas, válku nepřežil. Zahynul v plynové komoře v Osvětimi v roce 1944. Haas si do konce života vyčítal, že on se zachránil, kdežto jeho bratr Pavel ne.
Tato bolest se promítla i do jeho filmů. V jednom ze snímků jeho postava říká větu, která nebyla jen hraná: „Mojí manželku a děti zabili nacisti.“ Badatel Milan Hain k tomu pro iDNES.cz dodal: „Až do konce života cítil vinu za to, že přežil a jeho starší bratr Pavel a otec zemřeli za války.“
Smutný návrat a podivná smrt
Do rodné Prahy se podíval až v roce 1963 při výročí Národního divadla. Bylo to dojemné, objímal se s přáteli, ale zůstat nechtěl. Věděl, že sem už nepatří. Svůj pocit vykořenění popsal vskutku mistrovsky: „Když jde herec do emigrace, to je jako když pianistovi useknou ruce,“ svěřil se tehdy.
Poslední roky dožil ve Vídni, blízko českých hranic, ale přece v cizině. Jeho konec byl bizarní a smutný zároveň. Prvního prosince 1968 si dal vařit vajíčka a usnul. Voda vyvřela, plamen zhasl a slavný herec se udusil unikajícím plynem. Jeho věrná žena Bibi pak splnila jeho poslední přání, nechala uspat i jeho milovaného pudla Dodouška, aby mohli být „tam nahoře“ spolu.
